Hodný táta Míra, zlý strejda Jíra

Jsem četla na volebním billboardu u portrétu šéfů našich největších stran a usmála se. K volbám nás přišlo 28 %, na normálních zasedáních a jednáních by to byl neusnášení schopný, nebo usnášení neschopný počet. Jako třeba na schůzi společenství vlastníků obyvatel domu, kterého jsem se zúčastnila pár dní před volbami. Čekalo se na každou dušičku, až jsme se dočkali kýženého počtu a jednání mohlo začít.  

K volbám může přijít nejspíš i jen 1 % populace a jeho hlas rozhodne o vládě pro zbylých 99 %, kterým by bylo jedno, kdo a jak je zastupuje. Zatím to není až tak extrémní, lhostejných je pouze 72 % obyvatelstva.

U nás v domě vládne společenství vlastníků triumvirát tři mužů, kteří se starají, což o to. Dům je zateplený, okna vyměněná, kamery nainstalované, vlastníci zadlužení a lhostejní. Triumvirát si může mnout ručky, neboť z té poloviny přítomných mu vždy polovina odsouhlasí vše, co připraví k odsouhlasení. Polovina nepřítomných a rezignovaných sice vyjadřuje svou nepřítomností ignoranci politiky, která je u nás v domě stejná jako ve státě, ale je tohle řešení? Pasivní resistence se osvědčovala v boji s diktaturou, co však s ní v demokracii, která má být vládou lidu?

Jistou odpověď mi dala putovní výstava psychiatrie, nebyla jen o duševních chorobách, které jsou většině z nás vzdálené, naopak, byla o reflexi poměrně nového medicínského oboru na  společnost a naopak. O globálně se šířící monokultuře homo sapiens, kde ti, kteří se nějak liší od normy, nejsou dnes přímo likvidováni jako za třetí říše, ale „léčeni“, aby „fungovali normálně“. 

Ve jménu našeho dobra se v našem domě rozhodovalo od počátku „o nás bez nás“. Tři lidé, kteří se dostali k moci, vytvořili monopol a bez diskusí začali organizovat náš prostor k životu - za naše peníze. Pár odolnějších jedinců se nějakou dobu pokoušelo vzdorovat a upozorňovat, že je i jiný názor a jiná varianta řešení, než nabízelo vedení, ale marně. Jednou byli zvoleni a v té funkci už nejspíš zemřou. Malá politika podobná té velké. 

K volbám se v naší svobodné zemi chodí jako na fotbalové utkání Sparty a Slavie. Fanoušci jsou jasně profilovaní, jde o určitý druh náboženství, které se během života mění jen zcela výjimečně.  Znám osobu, hned po revoluci fanatickou stoupenkyni největší pravicové strany. I přesto, že ji její straničtí kolegové neprávem napadli, obvinili, zaútočili i trestním oznámením, takže ji advokát přišel na pár desítek tisíc, aby se potvrdilo, že vše byla jen lest a nastražená mocenská hra, je stále členkou strany, která jí ublížila a její nekritickou voličkou. Věří více ideologii než své osobní zkušenosti.

Hledám-li vysvětlení, pak mi je nabízí vzpomínka na výše zmíněnou psychiatrickou výstavu s názvem „Psychiatrie: pomoc nebo hrozba?“. Skončila v Praze v neděli a doputuje-li i příští rok, doporučuji.