Je těžba uhlí potřeba, nebo je potřeba těžit?

Současné trendy směřují k uvědomění si, že nejefektivnější energií je ušetřená energie, což jde proti duchu konzumní společnosti měřící svůj úspěch růstem spotřeby.

I přesto mohu z faktur svého dodavatele elektřiny Centropol vyčíst v procentech udaný původ energie. Je patrné, že spotřeba uhlí v posledních letech klesá, zatímco ostatní zdroje pomalu, ale jistě narůstají.

	Uhlí	70,20%	68,90%
64,90%		Jádro	20,50%
20,10%	20,06%
0,80%	1,40%	3,20%
	2,20%		6,20%
	Ostatní	6,30%	9,60%
5,10%

Nepochybně za to můžeme vděčit politice EU i silné ženské lobby v Bruselu, která nadřazuje obecné zájmy zájmům osobním. Horizontální témata evropských strukturálních fondů jsou nepochybně jejím dílem, byť je třeba podotknout, že ČR brzy vypustila dvě ze čtyř podmínek: komunitní rozvoj a informační společnost. Ohlížet se, v tomto konkrétním případě při těžbě uhlí a vidině velkých zisků na okolnosti a souvislosti, které těžba působí? Vytvářet analýzu silných a slabých stránek všech příležitostí i hrozeb?

V polovině devadesátých let jsem jako ředitelka Zeleného kruhu zaštiťovala práce spojené s vydáním publikace Libkovice: Zdař Bůh, kterou zpracovávaly Američanka Susan Gockeler a Angličanka Hester Reeve, s fotografiemi Ibry Ibrahimoviče. Původně chtěly o severních Čechách napsat článek, byly však místní situací tak otřesené, že za období 1993 - 6 provedly sto čtyři rozhovory s místními obyvateli, zaměstnanci dolů, státním úřednictvem, politickou garniturou, ekology a vědci, ze kterých vznikla výše zmíněná kniha, kterou pro vydání upravili Marek a Věra Šálkovi. Vydal Divus v roce 1997.

Vypovídající je mapa 106 obcí zaniklých v Severočeské pánvi po roce 1945, kdy došlo k vystěhování 90 000 obyvatel. Jaký dopad měla tato politika na ženy se dnes můžeme jen domýšlet, nicméně klišé o domácím krbu, o který ženy pečují, zde bere za své.  Dnešní hantýrkou je tendencí vnímat jen zaniklé domy, zahrady, majetek, což se za komunismu příliš necenilo.

Nicméně, pro tehdy i dnes je třeba vnímat onu obtížně měřitelnou hodnotu prostoru nejen vnějšího, viditelného, ale především toho vnitřního vytvářejícího naše vztahy, naše lásky, pocity, duševní pohodu, která souvisí s pohodou fyzickou a se zdravím jako takovým. Zdravím jednotlivce I celé společnosti, neboť všechno souvisí se vším.

V knize se k tématu vyjadřuje 37 mužů v 85 příspěvcích a 9 žen v 9 příspěvcích. Občané tam hovoří i za ženy: „…hrozilo, že by se děti nemusely dostat na školu, což jeho ženu pěkně sebralo. Já bych to nikdy nepodepsal, i kdybych měl bydlet na ulici, ale kvůli ní jsem to nakonec udělal."  Další říká, že první, ani druhý odhad ceny domu se zahradou manželka nepodepsala, starosta mluví o ceně za dům jejich panímámy, a další: „K podpisu nás donutily okolnosti. Máme dvanáctiletou dceru a z práce jsme se oba vraceli až večer. Co tady holka měla od dvou hodin dělat, když v celé vesnici zůstávalo posledních jedenáct rodin?“. Další zmiňuje: „…přitom jsme ho s ženou koncem šedesátých let úplně zrenovovali.“ 

Občanka vzpomíná na lidi v sousedství: „Její manžel nechtěl podepsat, tak snížili odhad nejdřív o 30 t. a pak o 60 t. korun. Pokaždé z toho dostal infarkt. Na třetí infarkt umřel.“ O tom, jak se jí osobně žije v paneláku říká: „Špatně. Jsem tady zavřená. Poprvé v životě nebydlím ve vlastním domě. Necítím se tu doma. Když jsem odcházela z domu v Libkovicích, pro slzy jsem neviděla. Ve svém domku něco ubouráte, něco přistavíte…. Víte, já strašně ráda vařím. Když jsme bydleli v Libkovicích a já jsem přinesla na stůl něco nového, manžel se mě vždycky zeptal: „Hani, co jsi to uvařila?“ A já jsem říkala: „Ale, to je Libkovický tajemství.“ Teď když se ptá, tak mu řeknu: „To je Tajemství Libkovický ulice.““

Na prezenční listině z jednání ohledně expertíz báňsko-geologického posouzení možností zachování Libkovic, konané dne 9. 6. 1992 na Okresním úřadě v Mostě jsou podepsaní výlučně muži. Pod otevřeným dopisem tehdejšímu premiéru Klausovi vyjadřujícímu nesouhlas s bouráním Libkovic je vedle devíti mužů I jedna žena - já.

Za pozornost stojí fakt, že když se v devadesátých letech zavíraly textilky a další fabriky zaměstnávající převážně ženy, často samoživitelky, bylo ticho po pěšině, zatímco do uhelného průmyslu, který je doménou mužů, šly na restrukturalizace a rekvalilifikace miliardy a humbuk kolem nekončí.