Babiš na bílém koni

Není myšleno, že by přinesl sníh jako sv. Martin. Myslí se, že přijíždí jako pohádkový rytíř na bílém koni, který nebude zachraňovat princeznu, ale zadluženou republiku.  

"Ten tady konečně udělá pořádek“, pravil kamarád při náhodném setkání, a pokračoval: „ten se vyzná, vždyť se podívej, jak mluví a co všechno má za sebou. Je zvyklý jednat, ne kecat. Tuhle jsem se na něj díval v televizi a musím souhlasit se vším, co říká.“  

 Pípla jsem, že jsem skeptičtější. Moc jednoho člověka je závislá na ochotě těch, kteří se jí chtějí podřídit. A já zatím nevím, nejsem si jistá. Zauvažovala jsem nad mocí Václava Havla a jeho pravdou a láskou, nad mocí peněz Václava Klause, za které je možné si vše koupit. Je Andreji Babišovi bližší pravda a láska nebo peníze a majetek? Zdá se, že to druhé koresponduje s hrdinou tohoto blogu, který mu ostatně patří i s dalšími médii a koncernem Agrofert. Teď bude mít dominantní vliv v politice a tím pádem šanci ovlivňovat veřejnost  i ve veřejnoprávních médiích. Who is…? nový potenciální správce státních financí?

 Je trendy s mladší krasavicí po stárnoucím boku. Byl-li spolupracovník StB, pak jistě aktivní, pasivně rozhodně nepůsobí. Spíš se zdá být workoholik, ale i to je módní, a v politice se bude hodit. Po internetu sice koluje obrázek s nápisem, že problém chudoby způsobuje nenasytnost bohatých, ale kamarád už měl dost mých námitek. Ještě jsem stihla otázku, jak se má koncentrace moci a zájmů k participativní demokracii? Odpověděl, že Češi si sami vládnout neumí, a tak máme, co potřebujeme.

 Popřáli jsme si vše nejlepší do Nového roku, aby se nám splnila všechna naše očekávání, a já jsem šla koupit nerezový tác na cukroví. Docela pěkný měli u Vietnamců, tak jsem koupila hned dva. Hned, co jsem vyšla z obchodu, mi došlo, že nemám žádný doklad o zaplacení. Vrátila jsem se a říkám prodavači u pokladny: „Můžete mi, prosím, dát na ty tácy paragon“? Odpověděl „Teď jím“. Já na to: „Nevadí, já počkám“. Spolkl sousto a šel k počítači, kde si chvilku hrál s klávesnicí, a pak pravil: „To nejde, paragon vám dát nemůžu.“ Začala jsem vysvětlovat, že jdu do dalšího obchodu, kde bych mohla mít problém, že jsem ty tácy sebrala, když nebudu moci dokázat, že jsou jinde zaplacené. „Tyhle jinde nemají“, vyřešil pohotově můj problém a já jsem odcházela rozhodnutá, že hned doma sednu k počítači a napíšu podání na Českou obchodní inspekci. V duchu jsem si říkala: „Tohle si přece nemůže dovolit, jenže si dovoluje proto, že si to nechám líbit. Já i ostatní.“

 Sama sobě jsem v duchu oponovala: „Vždyť to ale všichni vědí, včetně politiků. Nedostala jsem sice paragon, ale koupila jsem levně tácy, proč bych měla být nespokojená a stěžovat si? Kdyby dávali účet, tak by odváděli daně, sociální, zdravotní a ten tác by stál dvakrát tolik.“  To, že v určitých obchodech nedávají účty je mlčky tolerováno. Já bych měla být tou zrádkyní, která poruší nepsanou, tichou dohodu? Já bych měla napráskat politikům, že někdo šidí na daních, když oni ty vybrané daně už tolikrát prohospodařili?

 Než jsem došla domů, bylo mé odhodlání napsat stížnost na ČOI to tam, vnitřní dialog „pro“ a „proti“ vynuloval potřebu angažovanosti. Bylo navíc před Vánoci, svátky lásky a odpuštění, proč je kazit? Navíc přijíždí rytíř s mnoha koňmi zrušit korupci, státní dluh, udělat pořádek.

 Mohu mu konkurovat, když ani nevím, jaký HRM (Human Resource Management) preferuje, jakým IQ a EQ to tady bude organizovat? Bude mu aktivní občanství vítané, nebo na něj bude permanentně útočit, jako tomu bylo za dob moci a vlivu Václava Klause?