Prašť jako uhoď

Do druhého kola prezidentských voleb se probojovala jediná krev modrá a jedna z mnoha krví červených; příštích čtrnáct dní bych to viděla na komentář Roberta Záruby.

Ano, ano, přátelé, modrá je červené v patách, už ji pomalu dobíhá, je třeba poznamenat, že do top  ligy se dostala po vyšplhání se po příčce zelených, které nechala daleko vzadu a do svého týmu více nezahrnula, stejně tak vítězná červená zanechala daleko vzadu své kdysi mateřské oranžové. A když se nikdo nedíval, tak modrá rozdávala své karty v době, kdy byla kampaň ukončena, ale to je nepodstatný detail ve zdejším nesportovním prostředí.

Komentování ponechám odborníkovi, na něj nemám, stejně tak, jako na favority neměly ženské kandidátky, které zůstaly na samém chvostu zájmu veřejnosti, paradoxně ve společnosti kandidáta ODS. Tato partaj se zřejmě propadá do propadliště dějin spolu se svým zakladatelem, současným vůdcem společnosti, který také v pravou chvíli opustil domovskou stáj. Být v ODS, tak ještě zajdu za reprefond do stylové restaurace Carpe diem.

Teď si však dovolím pár postřehů z volební komise, dokud je mám na paměti. Bylo dojemné sledovat, kolik starých lidí se o francouzských holích přibelhalo volit. Voličské místnosti byly ve škole v prvním patře, dostat se k nim poměrně složitým labyrintem chodeb s mnoha schody, byl výkon. Doprovody vozíčkářů nás běhaly nahoru upozornit, že dole je volič, jen málo lidí si vyžádalo urnu domů. Jedním z nich byla i legenda českého hokeje, který ji potřeboval pro nepohyblivou manželku. Upozornil, že pro nás musí přijet z pátého patra a zase nás doprovodit ven, protože mají tak dokonalé bezpečnostní zabezpečení i s čipem ve výtahu, až to je absurdní, protože jim stejně klepou na dveře agenti všeho druhu. Jiný pán přišel s náhradním dokladem místo občanky. Přijížděl z Ostravy a auto mu cestou, už v Praze kleklo. Vzal kanystr a běžel k nedaleké benzínce, zpátky byl ani ne za deset minut, auto však už mělo rozbité sklo a bylo vykradené. Chvilku po obědě, za plného provozu. Bezprostředně jsme vyhrkli, že to bude práce amnestovaných, kteří se poflakují po městě bez peněz a střechy nad hlavou.

Lidé chodili hodně, účast jsme měli dost přes šedesát procent, takže bylo, na co se dívat a o čem povídat. Při debatách jsme došli k názoru, že tématy dneška jsou: „Nemám čas“, „Musím zhubnout“ a „Politické problémy“. Volby v našem bariérovém volebním okrsku vyhrála modrá krev s celkovým počtem 190 hlasů, za ní následoval vítěz celostátní s 90 hlasy, mediální favorit dostal kolem 60, oranžový 50, po 17 hlasech dostaly paní Fischerová, Roithová a Franz, vzpomínám-li dobře. O něco méně, tuším 15 hlasů dostal kandidát ODS a 2 hlasy zůstaly paní Bobošíkové.

Přestože mé favoritky měly plno „P“ - byly pěkné, pracovité, poctivé, pokorné, poslušné, pilné, pobožné, navíc skromné a šetrné, neutrácely zbytečně státní peníze a byl požitek je nejen poslouchat, ale i sledovat z estetické a etické perspektivy, tak můj hlas propadl. Jelikož je prokázáno, že za politické problémy může dominantně maskulinní prostředí, a žen by mělo být v politice víc, tak jsem nakonec dala hlas paní Fischerové, neboť paní Roithová v politice už je tak, jako tak.

Ti dva na vrcholu se teď budou mezi sebou čtrnáct dní řezat, aniž by jednoho z nich napadlo, že politické hřiště je po staletí prostorem pro mužské hry. I Ústava je psaná muži, o mužích a pro muže.  Dalších pět let se budeme dívat a poslouchat jednoho nebo druhého, pakliže situaci za voličskou obec nevyřeší náhlá mozková či srdeční příhoda. Ostatně spravedlnost je v konečném důsledku v moci té zubaté rodu ženského. Nikdy nevíme, kdy se ozve a z její perspektivy jsou všechny zdejší bitky jen marnost nad marnost.