Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pěší perspektiva

19. 08. 2016 10:22:20
Poprvé v životě jsem se rozhodla navštívit festival lidové hudby v Domažlicích, jejich Chodské slavnosti. Lákavou upoutávku udělaly předchozí čtvrtek v zahradě Senátu i dva místní soubory se starostou Domažlic a senátorem.

Chtěla jsem za nimi tehdy po koncertě zajít a postěžovat si, že není možné v termínu konání slavností najít v Domažlicích ubytování, což ostatně nebyl jen můj problém, stačilo se podívat na internet. Zmizeli však v zákulisí, a tak jsem to vzdala s tím, že na Chodské slavnosti zajedu na otočku. V sobotu ráno vlakem tam a večer zpátky, do Prahy.

Na poslední chvíli mi však „naskočil“ na bookingu jednolůžkový pokoj v Ohnišťovicích, devět kilometrů od Domažlic, a tak jsem si ho zarezervovala. Potvrzení ubytování přišlo zároveň s informací, že v případě storna platím stoprocentní penále. Trochu jsem zpanikařila, neboť jsem příliš nepřemýšlela, jak se tam bez auta dostanu. Mám si vzít do vlaku kolo, nebo si ho půjčit na nádraží? Nakonec jsem usoudila, že se rozhodnu na místě, a s kolem se tahat nebudu.

Mezinárodní rychlík Franz Kafka byl hoden svého jména. Z Prahy byl narvaný, nicméně se mi podařilo najít místo ve druhém vagónu. Před Plzní průvodčí oznámil, že první dva vagóny budou odpojovat, abychom se přemístili do zadních. Nastala tlačenice, jedno místo jsem nicméně našla v prostoru vyhrazeném handicapovaným.

„Domažlice sú pěkný městečko“, jen co je pravda. Na náměstí jsem si v ochotných Informacích vyzvedla program Chodských slavností, nechala si doporučit několik restaurací a nakonec se rozhodla pro Dubinu na konci náměstí, postavenou s velkým úspěchem v šedesátých letech. Poobědvala jsem výborný guláš s bramboráčky s tím, že kafe a dortík si dám cestou. Během jídla jsem se totiž rozhodla, že mám celé odpoledne volné, půjdu tedy do Ohnišťovic pěšky.

Ještě ve městě mě jeden laskavý Chod navigoval na novou cyklostezku z Domažlic do Draženova. Na turistické mapě, kterou jsem si vypůjčila v městské knihovně v domnění, že je aktuální, nebyla vyznačena. Bylo pod mrakem, a šlo se pěkně otevřenou krajinou, což je patrné z fotek: http://mariehaisova.rajce.idnes.cz/Chodske_slavnosti.

Z iluze, že v Draženově narazím na cukrárnu, kde si dám odpolední kafíčko, jsem brzy vystřízlivěla, občerstvit jsem se mohla jen u benzínové pumpy. Tam jsem se vyptala na cestu na Ždánov, obsluhující pravila, že mám jít rovně dolů. Zapomněla dodat, že přes dva kruhové objezdy, kolem kterých nevede žádná pěšina pro chodce. Když jsem se vymotala z těch objezdů, tak jsem podle mapky měla jít přímo, silnice tam však byly jen dvě: jedna na Horšovský Týn a Plzeň, druhá na Mnichov. Do Plzně, ani do Mnichova jsem nemířila, naštěstí jelo proti mně prostředkem silnice auto, ke kterému jsem se došla přeptat. Řidič poradil jít na Plzeň, že tudy dojdu do Ždánova. Na mapce jsem našla, že na konci obce by měla být pěšina do Otova, les bude nejdřív po mé levé straně, posléze pak po pravé.

Pro jistotu jsem se optala mladé paní na zahrádce, ta se zděšením pravila cosi o lese, do kterého se sama bojí a já bych se tedy měla bát také. Došla jsem na konec vsi a na kraji lesa zjistila, že cesta je z jedné strany zarostlá dvoumetrovou kukuřicí a třímetrovým borovicovým mlázím ze strany druhé. Zatáčela do lesa, a mně nezbylo, než jít tudy, zřejmě po stopách mysliveckých číhaných, nechtěla-li jsem se vracet. Vyšla jsem z lesa na kopec zarostlý půlmetrovou travou, a tou zamířila k obci, která orientačně odpovídala Otovu. Odtud bych mohla být podle potoka v Ohnišťovicích, co by kamenem dohodil. Jenže.... „Tudy cesta nevede“, pravila první osoba, u které jsem si ověřovala průchodnost povodí, „tam je to zarostlé, to nemůžete projít“. Na zkoušku pravosti už jsem neměla, po předchozích zkušenostech, energii. Šla jsem tedy po asfaltce dva kilometry vlevo na Poběžovice a pak zase vpravo další dva kilometry do Ohnišťovic.

Plná pěších zážitků jsem došla do útulného penzionu, kde jsem se dozvěděla další novinky: o nově vybudované naučné stezce, kterou nikdo neudržuje, o veřejné lampě, která svítí a místní neví, co osvětluje. Trávu pod sebou, ačkoliv vedle je kamenný most, který by potřeboval nasvítit, o revitalizovaném rybníku za čtrnáct miliónu, přestože vesničané, kteří budují za své a vlastními silami, počítají ve zcela jiných hodnotách.

Na Chodské slavnosti mě svezli spolubydlící autem a užila jsem si je, jak se patří. Tolik radosti a pozitivní energie z hudby jsem už dávno nezažila. V místním muzeu jsem se optala, zda nejsou muzikanti trochu pod parou, že hrají s takovou vervou, jako o život. Odpovědí mi bylo, že takhle hrají vždycky. Poobědvala jsem chodský koláč s tvarohem, povidly a marmeládou a večer se vydala zpátky vlakem do Poběžovic a dále do Ohnišťovic, kde je zastávka na mezi, nikde žádná cedule, kam která cesta vede. Možnosti byly tři, mapu jsem měla na pokoji, stejně jsem jí už příliš nedůvěřovala, tak jsem raději zavolala paní domácí o radu.

Ráno jsem šla na vlak do Poběžovic, a cestou přecházela koleje. Nabízelo se jít podél nich, nádraží přece je u kolejí. Jenže, pěšinka kolem žádná, z chůze po kolejích mám fobii, a tak jsem šla instinktivně pořád po silnici, v paměti jakési průmyslové objekty. Jdu a jdu, a kdybych se náhodou neotočila vlevo, tak bych nádražní budovu minula. Ještě štěstí, že jsem se otočila a stihla vlak, který odjížděl za deset minut.

Slavnosti pod Hradem pokračovaly ve stejné radosti, jako v sobotu, užila jsem si domažlické dudy, housle a klarinet, jak se patří. Na náměstí vyhrávala dechovka, působila mnohem vulgárněji, její moderování bylo afektované, s cílem za každou cenu bavit. Ve srovnání s dudáckými kapelami, jejichž muzikanti, muzikantky a moderátoři se bavili sami a svůj entuziasmus a spontánnost přenášeli na obecenstvo.

K obědu jsem si dala vošouch a odpoledne navštívila pěkné národopisné muzeum Jindřicha Jindřicha. Není divu, že se na Chodsku uchovalo tolik hudby, když měli tolik svérázných sběratelů a spisovatelů - Boženu Němcovou a Jindřicha Šimona Baara nevyjímaje.

Domů jsem jela mezinárodním rychlíkem Karel Čapek. Na nádraží bylo narváno, ani vodu jsem si nemohla natočit, vstup na toaletu byl uzamčen, klíč k dispozici za symbolických pět korun, nicméně u pokladny nekonečná fronta, automat na nápoje zcela vybraný, restaurace na nádraží nebyla, zato venku u stánku obrovská fronta. Po příjezdu vlaku z Německa a jeho okamžitém zaplnění jsme se dozvěděli, že bude přistaven další vagón. Chvíli jsem čekala v davu lidí, až jsem nakonec svoji žízeň vzala jako záminku k cestě jídelním vozem.

Optala jsem se servírky, zda si mohu dát pivo, pravila, že klidně, pakliže najdu místo. Galantně mi jedno uvolnili policisté provázející vlak. Poté, co prošli a zjistili, že je vše v pořádku, jsme se dali do řeči. Vyprávěla jsem své prožitky, na což jeden odvětil: „Ta pěší cesta byla snad největším zážitkem, není-liž pravda?“ Nebyla, ale množství slov, které jsem teď jejímu popisu věnovala, by tomu odpovídalo.

Autor: Marie Haisová | pátek 19.8.2016 10:22 | karma článku: 11.22 | přečteno: 264x

Další články blogera

Marie Haisová

Po zásluze potrestána

Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán, což je příslovím potvrzená pravda. Došlo i na moji celoživotní občanskou angažovanost, kterou bych po desetiletích činorodosti na stará kolena ráda a důstojně ukončila.

12.10.2017 v 16:29 | Karma článku: 7.82 | Přečteno: 456 | Diskuse

Marie Haisová

Za peníze vše nekoupíš

Ideologie prvního porevoluční premiéra, dle které na vrcholu veškerého lidského snažení jsou peníze a mamon, dosahuje dnes svého vrcholu v osobě magnáta, dominantně vlastnícího zemědělství, potravinovou výrobu, média.

28.7.2017 v 12:15 | Karma článku: 15.18 | Přečteno: 595 | Diskuse

Marie Haisová

Sláva ZUŠkám

Na zásluhy Základních uměleckých škol upozorňuje opakovaně paní Kožená. Vytvářejí podhoubí pro české, potažmo světové hudební elity, především však rozšiřují obzory tím, že učí lépe slyšet, lépe vidět a tím pádem i lépe vnímat.

30.5.2017 v 7:26 | Karma článku: 13.08 | Přečteno: 330 | Diskuse

Marie Haisová

Muž obětí domácího násilí

Téma domácího násilí je skloňované ve všech pádech, byť se většinou týká žen fyzicky týraných svým partnerem. O mužích se v tomto směru příliš nemluví, většinou se přechází mávnutím ruky, že jde o podpantofláky.

30.4.2017 v 8:18 | Karma článku: 13.17 | Přečteno: 873 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Roman Enders

Od moře k moři přes jedno pohoří (3.)

Dost bylo rušných ulic Barcelony. Za šera se vracíme do kempu, užít ještě večer a ráno moře. Dopoledne vyrážíme rovnou na sever k Andoře. Cestou před námi vyroste bájná hora Montserrat. A to by bylo, abychom jí jenom objeli....

24.11.2017 v 18:41 | Karma článku: 8.18 | Přečteno: 86 | Diskuse

Jan Tomášek

Zubačka Tanvald – Kořenov

Na sklonku 20. století, když jsem získal stabilní připojení k internetu, byla jedna z mých prvních aktivit virtuální projíždění různých železnic, především těch ozubnicových.

24.11.2017 v 18:15 | Karma článku: 7.33 | Přečteno: 187 | Diskuse

Marek Síbrt

Krušné hory: tak krásné, až vás rozbolí duše

Když navštívíte Krušné hory, vtáhnou vás do sebe a nikdy nepustí, i když budete stovky kilometrů daleko. V duši vám zůstane krása mystické krajiny, pocit, že se tady stalo něco, čehož důsledky jsme nedokázali zvládnout...a bolest.

24.11.2017 v 8:32 | Karma článku: 14.65 | Přečteno: 296 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 8. Díl: Co navštívit na cestě do Baskicka - Francie

Francie je turisty nejnavštěvovanější zemí světa. Většina turistů ale míjí pozoruhodné lokality, které nejsou poznamenány masovou turistikou. Na následujících řádcích letmo popíši některé z těch, které jsem měl možnost navštívit.

24.11.2017 v 8:20 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 97 | Diskuse

Stisk Studentský deník

V Gruzii je slušností dát si s lidmi alespoň tři panáky, říká Ladislav Zibura

Nejen o tom, jak se nenechat opít v Arménii a Gruzii, se na přednášce ve vyprodané brněnské Scale rozpovídal cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura.

23.11.2017 v 23:28 | Karma článku: 8.83 | Přečteno: 271 | Diskuse
Počet článků 213 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1732

Píši o tom, s čím se setkávám, o čem si myslím, že by bylo dobré dobré zveřejnit a mohlo zajímat i ostatní.

Více o mně je na: www.mariehaisova.cz.

 

 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.