Pěší perspektiva

Poprvé v životě jsem se rozhodla navštívit festival lidové hudby v Domažlicích, jejich Chodské slavnosti. Lákavou upoutávku udělaly předchozí čtvrtek v zahradě Senátu i dva místní soubory se starostou Domažlic a senátorem.

Chtěla jsem za nimi tehdy po koncertě zajít a postěžovat si, že není možné v termínu konání slavností najít v Domažlicích ubytování, což ostatně nebyl jen můj problém, stačilo se podívat na internet. Zmizeli však v zákulisí, a tak jsem to vzdala s tím, že na Chodské slavnosti zajedu na otočku. V sobotu ráno vlakem tam a večer zpátky, do Prahy.

Na poslední chvíli mi však „naskočil“ na bookingu jednolůžkový pokoj v Ohnišťovicích, devět kilometrů od Domažlic, a tak jsem si ho zarezervovala. Potvrzení ubytování přišlo zároveň s informací, že v případě storna platím stoprocentní penále. Trochu jsem zpanikařila, neboť jsem příliš nepřemýšlela, jak se tam bez auta dostanu. Mám si vzít do vlaku kolo, nebo si ho půjčit na nádraží? Nakonec jsem usoudila, že se rozhodnu na místě, a s kolem se tahat nebudu.

Mezinárodní rychlík Franz Kafka byl hoden svého jména. Z Prahy byl narvaný, nicméně se mi podařilo najít místo ve druhém vagónu. Před Plzní průvodčí oznámil, že první dva vagóny budou odpojovat, abychom se přemístili do zadních. Nastala tlačenice, jedno místo jsem nicméně našla v prostoru vyhrazeném handicapovaným.

„Domažlice sú pěkný městečko“, jen co je pravda. Na náměstí jsem si v ochotných Informacích vyzvedla program Chodských slavností, nechala si doporučit několik restaurací a nakonec se rozhodla pro Dubinu na konci náměstí, postavenou s velkým úspěchem v šedesátých letech. Poobědvala jsem výborný guláš s bramboráčky s tím, že kafe a dortík si dám cestou. Během jídla jsem se totiž rozhodla, že mám celé odpoledne volné, půjdu tedy do Ohnišťovic pěšky.

Ještě ve městě mě jeden laskavý Chod navigoval na novou cyklostezku z Domažlic do Draženova. Na  turistické mapě, kterou jsem si vypůjčila v městské knihovně v domnění, že je aktuální, nebyla vyznačena.  Bylo pod mrakem, a šlo se pěkně otevřenou krajinou, což je patrné z fotek:  http://mariehaisova.rajce.idnes.cz/Chodske_slavnosti.

Z iluze, že v Draženově narazím na cukrárnu, kde si dám odpolední kafíčko, jsem brzy vystřízlivěla, občerstvit jsem se mohla jen u benzínové pumpy. Tam jsem se vyptala na cestu na Ždánov, obsluhující pravila, že mám jít rovně dolů. Zapomněla dodat, že přes dva kruhové objezdy, kolem kterých nevede žádná pěšina pro chodce. Když jsem se vymotala z těch objezdů, tak jsem podle mapky měla jít přímo, silnice tam však byly jen dvě: jedna na Horšovský Týn a Plzeň, druhá na Mnichov. Do Plzně, ani do Mnichova jsem nemířila, naštěstí jelo proti mně prostředkem silnice auto, ke kterému jsem se došla přeptat. Řidič poradil jít na Plzeň, že tudy dojdu do Ždánova. Na mapce jsem našla, že na konci obce by měla být pěšina do Otova, les bude nejdřív po mé levé straně, posléze pak po pravé.

Pro jistotu jsem se optala mladé paní na zahrádce, ta se zděšením pravila cosi o lese, do kterého se sama bojí a já bych se tedy měla bát také. Došla jsem na konec vsi a na kraji lesa zjistila, že cesta  je z jedné strany zarostlá dvoumetrovou kukuřicí a třímetrovým borovicovým mlázím ze strany druhé. Zatáčela do lesa, a mně nezbylo, než jít tudy, zřejmě po stopách mysliveckých číhaných, nechtěla-li jsem se vracet. Vyšla jsem z lesa na kopec zarostlý půlmetrovou travou, a tou zamířila k obci, která orientačně odpovídala Otovu. Odtud bych mohla být podle potoka v Ohnišťovicích, co by kamenem dohodil. Jenže…. „Tudy cesta nevede“, pravila první osoba, u které jsem si ověřovala průchodnost povodí, „tam je to zarostlé, to nemůžete projít“. Na zkoušku pravosti už jsem neměla, po předchozích zkušenostech, energii. Šla jsem tedy po asfaltce dva kilometry vlevo na Poběžovice a pak zase vpravo další dva kilometry do Ohnišťovic.

Plná pěších zážitků jsem došla do útulného penzionu, kde jsem se dozvěděla další novinky: o nově vybudované naučné stezce, kterou nikdo neudržuje, o veřejné lampě, která svítí a místní neví, co osvětluje. Trávu pod sebou, ačkoliv vedle je kamenný most, který by potřeboval nasvítit, o revitalizovaném rybníku za čtrnáct miliónu, přestože vesničané, kteří budují za své a vlastními silami, počítají ve zcela jiných hodnotách.

Na Chodské slavnosti mě svezli spolubydlící autem a užila jsem si je, jak se patří. Tolik radosti a pozitivní energie z hudby jsem už dávno nezažila. V místním muzeu jsem se optala, zda nejsou muzikanti trochu pod parou, že hrají s takovou vervou, jako o život. Odpovědí mi bylo, že takhle hrají vždycky. Poobědvala jsem chodský koláč s tvarohem, povidly a marmeládou a večer se vydala zpátky vlakem do Poběžovic a dále do Ohnišťovic, kde je zastávka na mezi, nikde žádná cedule, kam která cesta vede. Možnosti byly tři, mapu jsem měla na pokoji, stejně jsem jí už příliš nedůvěřovala, tak jsem raději zavolala paní domácí o radu.

Ráno jsem šla na vlak do Poběžovic, a cestou přecházela koleje. Nabízelo se jít podél nich, nádraží přece je u kolejí. Jenže, pěšinka kolem žádná, z chůze po kolejích mám fobii, a tak jsem šla instinktivně pořád po silnici, v paměti jakési průmyslové objekty. Jdu a jdu, a kdybych se náhodou neotočila vlevo, tak bych nádražní budovu minula. Ještě štěstí, že jsem se otočila a stihla vlak, který odjížděl za deset minut.

Slavnosti pod Hradem pokračovaly ve stejné radosti, jako v sobotu, užila jsem si domažlické dudy, housle a klarinet, jak se patří. Na náměstí vyhrávala dechovka, působila mnohem vulgárněji, její moderování bylo afektované, s cílem za každou cenu bavit. Ve srovnání s dudáckými kapelami, jejichž muzikanti, muzikantky a moderátoři se bavili sami a svůj entuziasmus a spontánnost přenášeli na obecenstvo.

K obědu jsem si dala vošouch a odpoledne navštívila pěkné národopisné muzeum Jindřicha Jindřicha. Není divu, že se na Chodsku uchovalo tolik hudby, když měli tolik svérázných sběratelů a spisovatelů - Boženu Němcovou a Jindřicha Šimona Baara nevyjímaje. 

Domů jsem jela mezinárodním rychlíkem Karel Čapek. Na nádraží bylo narváno, ani vodu jsem si nemohla natočit, vstup na toaletu byl uzamčen, klíč k dispozici za symbolických pět korun, nicméně u pokladny  nekonečná fronta, automat na nápoje zcela vybraný, restaurace na nádraží nebyla, zato venku u stánku obrovská fronta. Po příjezdu vlaku z Německa a jeho okamžitém zaplnění jsme se dozvěděli, že bude přistaven další vagón. Chvíli jsem čekala v davu lidí, až jsem nakonec svoji žízeň vzala jako záminku k cestě jídelním vozem.

Optala jsem se servírky, zda si mohu dát pivo, pravila, že klidně, pakliže najdu místo. Galantně mi jedno uvolnili policisté provázející vlak. Poté, co prošli a zjistili, že je vše v pořádku, jsme se dali do řeči. Vyprávěla jsem své prožitky, na což jeden odvětil: „Ta pěší cesta byla snad největším zážitkem, není-liž pravda?“ Nebyla, ale množství slov, které jsem teď jejímu popisu věnovala, by tomu odpovídalo.