Muž obětí domácího násilí

30. 04. 2017 8:18:07
Téma domácího násilí je skloňované ve všech pádech, byť se většinou týká žen fyzicky týraných svým partnerem. O mužích se v tomto směru příliš nemluví, většinou se přechází mávnutím ruky, že jde o podpantofláky.

Není proto od věci se blíže seznámit s případem pana H., vědeckého pracovníka, který je i po rozvodu neustále psychicky manipulován a vydírán partnerkou prostřednictvím dcery. Soud není v tomto případě nestranný, soudkyně je na straně matky, kterou v šikaně podporuje.

Mohu se optat, v čem spočívá ona manipulace, či jak nazvat způsob komunikace a jednání, které Vás osobně tak vyčerpává?

Dcera je – jak je standard – v péči matky a tak má interakce s ní je tzv. stykem, jakkoli hraji klíčovou roli v řadě jejích zdravotních záležitostí, rodičovsky a finančně jsem takřka výhradně táhnul vše kolem jejích příprav na přijímací zkoušky apod. U mne je styk postaven tak, že značně koliduje s mým profesním a osobním životem, ale to by nemusel být problém, kdyby byla vstřícnost druhého rodiče. Konkrétně například to je desinterpretace rozsudku pokud jde o můj styk s dcerou v situacích náběhu prázdnin, svátků apod., kde navíc při nekvalitních formulacích textu rozsudku jde z předání dítěte udělat pro mne docela „bojovku“ zda a kde dítě bude v okamžiku předání. Obráceně, jde si nevybíravě vynucovat vrácení dítěte třeba na konci Velikonoc i tehdy, když s jejich koncem nabíhá můj „klasický“ styk. Zažil jsem například zcela reálně nátlakové e-maily a sms na Štědrý den. Na prostý e-mail s informací o čemkoliv zas může přijít odpověď jak z jiného světa psaná podivným stylem, vždy ale v duchu jednání se „zločincem“.

Máte na mysli manipulaci s Vaším časem, kdy nevíte dne, ani hodiny a žijete tudíž v neustálém napětí?

Ano, v první vrstvě je to konstrukce mé interakce s dcerou daná samotným rozsudkem, kde to je pravý opak normálního civilního života dospělého člověka, rodiče, který zároveň má zaměstnání, protože já mám veškerý život podřízen kasárenskému rozvrhu vyzvedávání a zas předávání dcery a to klidně v jednom dni současně. V té druhé vrstvě je to ještě ta „nadstavba“, kterou bizarními (des)interpretacemi tak, aby bylo vše ještě komplikovanější až na samu hranici neuskutečnitelnosti, konstruuje bývalá manželka.

Mělo by se však dodat, že jak zákon, tak i judikatura Ústavního soudu cílí důsledně – dokonce i když nejde o normální střídavou péči, ale o ten tzv. styk – k přesně opačnému stavu, charakterizovanému co nejrozsáhlejší interakcí dítěte s oběma rodiči (tedy řečeno jinak, k minimalizaci rozdílu mezi jedním a druhým rodičem z pohledu dítěte) a také ovšem k maximálnímu přiblížení struktury interakce dítěte s oběma svými rodiči normálnosti života všedního dne, tedy rozhodně ne ke kasárenskému režimu.

Jde to ale ještě dál, rodič, který má dítě v péči a je s ním tudíž mnohem více času snadno dítě indoktrinuje tak, že druhý rodič, byť se třeba pro dítě vysloveně obětuje, sklízí hořké plody nejen nevděku, ale třeba až výslovné podlosti od „naočkovaného“ dítěte, pro které dělá, co může.

Proč nevypnete mobil?

Jednak nejsem typ, co se s lehkostí umí odstřihnout od interakce s okolím, jakkoli nevnímá všudypřítomnost mobilního signálu jako pozitivum, jednak jsem donedávna musel být trvale na příjmu i kvůli otci ve vysokém seniorském věku.

Kdy jste se rozvedli a jaký byl důvod rozvodu?

Rozvedeni jsme byli v roce 2012, z návrhu manželky, která však začala o rozvodu mluvit již někdy v roce 2006, 2007. Vždy uváděla, že už se mnou nemůže být. Ten důvod někdy působí celkem podivně, když vezmeme v úvahu, že právě přes dítě je se mnou – jakkoli poněkud zvláštně – spojena celkem extrémně intenzivně i v současné době.

Dítě bylo svěřeno do péče matce? Co střídavá péče, ta v té době nebyla možná?

Střídavá péče by byla možná, dokonce znalecký posudek nejprve sociálka interpretovala jako posudek pro střídavou péči, znalec ale tehdy v řízení výslovnou střídavou péči nedoporučil s tím, že dítě je ještě malé. Ale to bylo před asi osmi roky. Lehce absurdní ale bylo, že až do rozvodu a ještě dál, do prodeje bytu, dcera ve faktické střídavé péči – byť jakoby po dnech – vyrůstala. Život sám tak vyvrátil obavy znalce.

Jaké byly argumenty proti Vaší osobě?

Zásadní argument byl, že manželka tvrdila, že se mnou už nemůže být na jednom místě pohromadě. Doplňovala to prohlášeními, že se bojí, abych dceři něco neudělal apod. Nepochybuji, že existují otcové, třeba alkoholici, kde je reálná obava, že by dítě napadli. V jiném kontextu, jako právě tom našem, některé věci ale působí spíš jako nepovedený vtip. Znalec mne ostatně ve vztahu k dítěti tehdy charakterizoval jako „empaticky zrcadlícího, povzbuzujícího dítě“.

Jakou roli zde hrála a hraje soudkyně? Jde stále o jednu osobu?

Soudkyně je celé ty roky tatáž. To formálně vychází z vnitřních pravidel přidělování práce u soudů a také z údajné znalosti spisu. Ta se již několikrát ale vůbec neprokázala, když došlo k různým chybám ze strany soudu, takže pak přicházela opravná usnesení apod. Již jsem i namítal podjatost, ta ale zatím vyššími soudy nebyla shledána – kritéria jsou ale ryze formální. Bohužel, v mé kauze se zdá, že soudkyni na samém začátku asi zradila vlastní intuice a kauzu si nějak „zaškatulkovala“ a po těch letech je již strašně těžké přiznat si omyl, tedy negovat svou několikaletou pozicí a řadu jejích odůvodnění. Fakticky tak soudkyně pod praporem hájení zájmů dítěte spíše svými rozhodnutími generuje pro dítě jednu větší či menší pohromu za druhou. Já pak vynakládám čím dál neúnosnější úsilí to zas nějak vybalancovat. Dcera tak pořád relativně prosperuje, mé síly jsou ale víc a víc vyčerpávané.

Kolik soudních stání jste vůbec absolvoval?

Odhaduji tak dvacet, protože každé jedno řízení se rozpadne do několika jednání. Možná už to bylo i více.

Párkrát jsem Vás viděla pohromadě s dcerkou a byli jste spolu v nejlepším rozmaru, jezdíte spolu na dovolené, podporujete ji ve studiu...

Ano, to je pravda. S dcerou např. v létě jezdíme od jejích čtyř, pěti pod stan, nejdřív na Slovensko, dojeli jsme ale i na Balkán, do Rodop a Rily a na Chalkidiki do Řecka. Také jsme byli několikrát u krajanů v českých vesnicích v Banátu v Rumunsku. V soudním spise je například její psaný a kreslený deník z takové výpravy, kdy byla asi teprve ve třetí nebo čtvrté třídě ZŠ. Jsme spolu i na pronajaté zahrádce v Záběhlicích. Má u mne satelitní vzdělávací programy jako Da Vinci learning nebo National Geographic. Také jsem jí koupil řadu doplňkových učebních počítačových programů na jednotlivé předměty a na přijímačky. Minimálně rok před přijímačkami na osmileté gymnázium jsem ji systematicky připravoval.

Nicméně, když se náhodně setkáme, tak vždy mluvíte o tom, co Vám ty ženy zase udělaly. Podle mne už tohle je známka, že je něco v nepořádku, já osobně, když jsem v pohodě, tak nemám potřebu se zpovídat na potkání. Jedním ze znaků manipulativního jednání je, že oběť musí neustále svého manipulátora či manipulátorku „řešit“, stále o něm či o ní mluví, jak je psáno i v knize „Láska a manipulace“ od Isabelle Nazare-Aga. Máte nějaké účinné protitahy?

Naštěstí mám celkem pestrou škálu různých zájmů, krom svého oboru, který je také vlastně hobby. Zmiňoval jsem zahrádku, bezva jsou výlety a vůbec turistika, chodím plavat, někdy do fitcentra, ale také mne – a dceru vlastně také – baví amatérsky paleontologie, občas přidávám nějaké pozorování do ornitologické databáze, žiju dost i historickým domem na Moravě, který jsme s bratranci a sestřenicemi převzali od rodičů a ti pokračovali v úsilí našeho dědy, který tam za první republiky provozoval železářství.

Pokud vím, tak jste se byl svěřit i bývalému kardinálu Vlkovi, což byl zřejmě pláč na špatném hrobě, nikdy ženatý nebyl, nemohl vědět, o čem mluvíte. Co Vám radil a jaký jste měl dojem z toho setkání?

Kardinál Vlk děti neměl, ale to setkání bylo pozitivní v jiné rovině. Už jen jako symbol, byli jsme tam dva otcové se zhruba podobným osudem a v podobné situaci. Když žijete roky v pocitu, že stát, potažmo společnost vás nechala bez povšimnutí, respektive se k vám úplně otočila zády, tak takový symbol má význam a může být překvapivě přínosný. Mne ale také překvapila jakási civilnost, namísto nějaké pompy, čehož jsem se předem lehce bál. Mluvilo se o vzájemné potřebě mužů a žen, koncept, že jedni jsou pro druhé celkem kontrastuje s realitou, kterou zažívám, ale mně to přijde jako jinými slovy a v jiné rovině vyjádření úplně jednoduché věci, o které jsou přeci jak písničky v rádiu, tak básnické sbírky. Myslím, že pana kardinála upřímně trápilo to, co zase slyšel on od nás. Byl tam ale i sociolog, který se touhle problematikou zabývá, takže nakonec se mluvilo i o poměrně praktických věcech. Co vím, tak za totality bylo panu kardinálovi dovoleno se živit jen mytím oken, takže v té dimenzi ztrpčování života nějakou mocí, nebo prostě někým jiným, zkušenosti měl hluboké. Mluvilo se ostatně hodně i v rovině stavu opatrovnické justice a jak to jde, či nejde dohromady s naší demokracií.

Obrátil jste se i na nově zvolenou senátorku Chmelovou. Jakou pomoc očekáváte, co si od ní slibujete?

Paní senátorka Chmelová byla zvolena za volební okrsek Praha 10, takže v tom je asi její pozice v mé kauze unikátní. Ani zákonodárce nemůže zasahovat do soudní moci (výjimkou jsou parlamentní vyšetřovací komise, ale ty může zřizovat jen Poslanecká sněmovna, nikoli Senát), ale můj problém by nemohl existovat, kdyby zde justice fungovala jak má. A poukázat na chyby může i v případě justice například veřejnost. Osobu senátora já vnímám jako „prvního z veřejnosti“ v daném obvodu. Podle mne může senátor udělat – aniž by přímo jakkoli zasahoval – celkem hodně pro to, aby v jeho volebním obvodu justice fungovala jak má. V lepším případě by mohl stačit jen jeho prostý zájem.

Ve školách se zavedla povinná maturita z matematiky, proti čemuž jako vědec nejspíš nebudete, mně však přišla na mysl slova jedné profesorky matematiky na VŠ, která pravila, že jí tento předmět v životě nebyl k ničemu jinému, než k tomu, že ji živí, neboť ji vyučuje. Já osobně jsem se - kromě trojčlenky a základních kupeckých počtů s matematikou také nepotkala. Má-li učit logicky myslet, myslíte, že toto myšlení pomůže řešit i emotivní stránku života, která je, jak vidno i z Vašeho případu, dost mocná?

Matematika emotivní stránky života nepostihne. Máte pravdu, já jako vědec, byť v úplně jiném přírodovědném oboru, matematiku potřebuji celkem rozsáhle, takže proti ní vlastně ani mluvit nemůžu. Na druhou stranu by asi bylo absurdní, kdyby třeba měla být zahozena profesní kariéra nějakého potenciálního klavírního virtuosa proto, že mu nešla matematika a tak nedokončil střední školu. A zase z opačného pohledu, propad zájmu o technické obory, které stály přeci za úspěchem našeho průmyslu už za Rakouska, je alarmující. Dává se to do spojitosti i s klesající matematickou gramotností. Je to asi celkem složitá otázka. Sám se setkávám zvlášť v poslední době s řadou žen, inženýrek technických oborů, například chemiček a je to trochu v kontrastu s předsudky z dob mé docházky na základní školu, kde dívky by třeba prakticky nikdy nešly studovat na průmyslovku. Tahle má zkušenost, kde řada z nich je vyloženě skvělá, ukazuje, že to odstrkávání holčiček od technických oborů za mého dětství nemělo moc racionální základ. Na technikách je ale málo studentů bez ohledu na pohlaví.

Nebylo by užitečnější, kdyby děti maturovaly z psychologie a sociologie, učily se ve školách kódovat chování druhých a mohly tak ve svém životě předjímat, kdo je kdo?

No měly by nejspíš lehčí život. Mne třeba ale hodně mrzí, jak se přestává jezdit do přírody, za mého dětství byly běžné putovní tábory, dnes by to asi kolidovalo s hygienickými normami. Tohle podle mne - ty společné zážitky a dobrodružství - posilovalo sociální zdatnosti. Pokud jsou děti ve volném čase jen nalepené na monitoru, určitě v těch sociálních interakcích bude vznikat propad. Z psychologie jako takové mám malinko strach, jestli to není podle toho přísloví o dobrém sluhovi a zlém pánovi. Ve filmu Kolja ti nechutní vyšetřovatelé také používají psychologické metody – jeden zlý, ten druhý je ale hodný. I tyhle typy osobností by ve škole tedy dostaly to psychologické know-how. Třeba je to ale marginální a má obava zbytečná, neumím to moc posoudit.

Vy řešíte problém manipulace na osobní rovině, na společenské se přemílá stále dokola, proč ovládl Stalin východní Evropu, Hitler zblbnul Německo, nás v našich poměrech ovládal svého času Klaus, teď tady úspěšně hraje svoje hry Babiš... Nebylo by od věci trénovat více EQ – sociální inteligenci, než IQ?

Já si kladu otázku, proč má pan Babiš takové preference čím dál častěji a naléhavěji a odpověď skutečně najít neumím. A bylo by lákavé, kdyby bylo bývalo možné zastavit Hitlera, ještě než se stal kancléřem a Stalina, než se prodral k moci. Ale historie se asi v tomhle opakuje. Mám ale zkušenost z řady výzkumných laboratoří po světě. A mám dojem, že ty dobré týmy měly na čele ne nutně brilantního a už vůbec ne škrobeného vědce, ale spíš takového někdy lehce neformálního, často vtipného a vždy kamarádského týpka. Odborné problémy se řešily u společného pojídání pizzy. Takže tu roli EQ bych ze své zkušenosti dost potvrzoval.

Jaké vidíte pro sebe východisko z Vaší situace osobní a máte-li chuť přidat i nějakou radu společnosti?

Východisko právě vymyšlené žádné nemám. Možná jedu podle té údajné zásady šlechty, že se musí bojovat i ztracené bitvy. Ale to je celkem černý humor. A ta bitva není tak úplně ztracená – dcera je například na špičkovém gymnáziu, což by bez mého úsilí nebyla. Nevím ale, zda bych jiným v mé situaci skutečně radil, dělat to jako já, jít takhle řadu let „proti proudu“. Je to celkem riskantní podnik. A s tou obecnou radou – líbilo by se mi, kdyby se mohlo vrátit to pozitivní naladění celé společnosti z prvních let po roce 1989. A také bych asi připomněl nápis na prezidentské standardě. Osobně mi přijde, že v poslední době je to přesně obráceně, že pravda prohrává, kam se podíváte. Text na prezidentské standardě je ale myslím ve skutečnosti závazek pro kohokoliv z nás. A třeba to souvisí i s těmi výše zmiňovanými preferencemi.

Nebude to nakonec také tím, že každá revoluce minulosti vždy požrala své děti, ať šlo o francouzskou či komunistickou, u nás i sametová má své kriminálníky, nebude i feministická mít své oběti?

Termín feministická revoluce jsem zatím neslyšel, ale pokud jeho významu dobře rozumím, napadlo by mne v reakci asi, že vše je o nějaké míře. Už jsem psal, že se setkávám s řadou žen, které si skvěle vedou v exaktních oborech, od jejichž studia by je asi dříve odvracel tlak společnosti. Ani jsem nikdy nevnímal nějak úkorně například feminizaci školství – i když to byl fenomén, který se objevil už před celkem dávnou dobou. Většinou jsem měl právě v souvislosti s dcerou vysloveně pozitivní zkušenosti s jejími učitelkami, od mateřské školky po současnost. Na druhou stranu, ostentativní zříkání se mužů jako komponenty života, kterou ženy ve skutečnosti více či méně také potřebují, může, zvlášť třeba u některých povah, být poukazem ke vstupu do celoživotní slepé uličky. A vysloveně jako bumerang se pak myslím obrací proti ženám úsilí to těm mužům „nandat“, pokud něčemu takovému některá propadne. Problémem je, že tenhle bumerang dopadne i na okolí a právě třeba na ty děti, které s tím ale primárně neměly nic společného. Snad jsem se odpovědí alespoň trošku trefil do podstaty otázky J.

Před deseti lety jsem organizovala projekt Quo vadis, femina? – vize žen o trvale udržitelném životě, který měl být manuálem k přemýšlení o tom, kam cesta žen dohánějících a imitujících patriarchální priority povede. Zdá se, že se minul svým cílem...

Já si především myslím, že ženy by měly mít svoje priority, ne se hnát za každou cenu za maskulinními vzory. Tedy neměly by se za nimi hnát nepřirozeně. Podle mne není hloupé to otřepané, že by bez žen lidstvo nepřežilo. To má být málo? Diskriminován samozřejmě nemá být nikdo, ale na to snad nejsou potřeba maskulinní vzory, navíc diskriminovat se nemá ani podle původu, sociálního statutu, hendikepu atd. atd. Myslím, že je třeba přemýšlet ve stylu výhra-výhra, nedostat se do schématu výhra-prohra, kde se – jakkoli to není má volba - již léta motám se svým otcovským a exmanželským traumatem.

Autor: Marie Haisová | neděle 30.4.2017 8:18 | karma článku: 14.35 | přečteno: 928x

Další články blogera

Marie Haisová

Druhé housle

V podzimních barvách života si užívám harmonie, byť se může zdát, že ve výkonově zaměřené společnosti mohu hrát již jen druhé housle, což má v obecné mluvě poněkud pejorativní nádech.

9.8.2022 v 11:26 | Karma článku: 9.67 | Přečteno: 234 | Diskuse

Marie Haisová

Wikipedistka, aneb s kůží na trhu

Začátkem března 2021 mi přišel e-mail, že Wikipedie pořádá kurz pro seniory. Zuřila karanténa, byly omezovány aktivity, tak jsem se rozhodla přihlásit.

20.7.2021 v 9:45 | Karma článku: 26.74 | Přečteno: 486 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Flaška

Tak si ty ruské volby shrňme

A řekněme si, co to vypovídá o nás. Stačí se podívat na různé reakce. A řeknu to takto – nestačíte se divit.

19.3.2024 v 7:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 4 | Diskuse

Ladislav Pokorný

Kateřina Konečná nechtíc prozradila, že dnešní komunistické názory jsou naprosto nelidské

O tom, že se komunisté nepolepšili a že jsou pátou kolonou putinovského Ruska, víme už dlouho. Ale že komunisté dnes vyhánějí demokratické politiky z televizních studií, otřáslo námi všemi. Kde se nová komunistická zvůle zastaví?

19.3.2024 v 0:59 | Karma článku: 18.65 | Přečteno: 246 | Diskuse

Eva Kislingerová

Budeme válčit se Slovenskem?

Z vyjádření některých politiků může nezúčastněný pozorovat nabýt dojmu, že diplomatické vztahy se Slovenskem jsou na bodu mrazu. Z médií to vypadá, že válka začíná a u Hodonína bude tanková bitva.

18.3.2024 v 13:24 | Karma článku: 21.56 | Přečteno: 503 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak s Babišem dohnat a předehnat ne Západ, ale Putinovo Rusko?

Západ se nám rozpadá před očima. Zato Rusko doslova vzkvétá. S doháněním Západu je konec, teď už nám zbývá, než jen dohánět a předhánět Rusko...

18.3.2024 v 11:15 | Karma článku: 18.06 | Přečteno: 231 | Diskuse

Jiří Turner

Tomáš Klus, Tomáš Halík a jiní „pomatenci“

Co intelektuál, to antisemita a nepřítel Izraele a FF UK jako líheň „hamásníků“. A pak tu máme ty naše angažované umělce, jako je Klus. Emoce, které vyvolává palestinsko-izraelský konflikt, už asi mnohým trochu zatemňují mozek.

18.3.2024 v 11:05 | Karma článku: 30.51 | Přečteno: 5332 | Diskuse
Počet článků 224 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1694

Píši o tom, s čím se setkávám, o čem si myslím, že by bylo dobré dobré zveřejnit a mohlo zajímat i ostatní.

Více o mně je na: www.mariehaisova.webnode.cz

 

 

 

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...