25 let, kdy se něco dělo

Letos si připomínáme čtvrt století od sametové revoluce. Jsme o dvacet pět roků starší, mnozí se v mezičase narodili, mnozí odešli na věčnost.

Po letech se mi ozvala Uta Simon, která u nás v devadesátých letech bydlela. Teď přijela do Prahy na víkendový kurs swingu a chtěla se setkat. Procházely jsme Prahou, u které obdivovala, jak ožila a divila se, kolik zde přibylo lékáren a zmizelo mlékáren. V jednu chvíli pravila: „Uvědomuješ si, že je mi teď tolik, kolik bylo tehdy Tobě?“ Tehdy byla čerstvou absolventkou gymnázia v Saarbrückenu, která se vydala do světa na zkušenou. První zastávkou byla Praha, kde se občansky a ekologicky angažovala v Earthlinks Foundation, kde jsme se poznaly.

Mozkem organizace byl charismatický Will Rose, který dokázal nadchnout lidi pro cokoliv, zejména pro ideály. Zpětně nazíráno, tak to začátkem devadesátých let nebylo zas tak obtížné. Euforie se dala přímo krájet, byť akcie nadšení a naděje rychle klesaly, což však už Uta nezažila, neboť se po nějaké době vydala sbírat zkušenosti do dalších destinací.  

Důvodem tehdejšího poklesu celonárodní pozitivní energie bylo zklamání, že si demokraticky zvolená politická garnitura neutáhla opasky, naopak, nadřadila své osobní zájmy zájmům obecným, a z pravdy a lásky, která měla zvítězit nad lží a nenávistí zůstal jen vyprázdněný a vysmívaný slogan.

V rámci objektivity však dlužno dodat, že nikdo nikoho nepronásledoval za to, že myslí a mluví jinak, občansky se bylo možno angažovat dle libosti a osobní tvořivosti. Moje energie se tehdy zaměřila na popelku ekologii, která byla na okraji politického a společenského zájmu coby údajná brzda trhu, třešnička na dortu ekonomie. Podle tehdejšího ministra financí a pozdějšího prezidenta č. 2 jsme já a mně podobní byli ekologisty, což byla nadávka.   

Abych jí trochu obrousila hrot, tak ocituji citát, dle kterého: „Na světě jsou čtyři typy lidí: Lidé, kteří sledují, co se děje; Lidé, kterým se něco děje; Lidé, kteří nevědí, co se děje; a Lidé, kteří se snaží, aby se něco skutečně dělo“ od L. Willis a J. Daisly.

Narozená ve znamení Berana jsem se našla v kategorii poslední, tedy lidí, kteří se snaží, aby se něco skutečně dělo. Osud, příroda, bůh, či všichni dohromady mi v tom byli nápomocni.

Zatímco mainstream (hlavní proud) pragmaticky, viditelně privatizoval a skrytě tuneloval, a o alternativy se  zajímal jen tehdy, když se zviditelňovali nad akceptovatelnou mez, tak jsem se já, vlastní aktivitou a řízením osudu stala ředitelkou Zeleného kruhu. Neoplývala jsem mocí nadnárodní instituce s multimiliardovým rozpočtem, ani politické partaje s adekvátními konexemi, ale bezmocí nevládní neziskové organizace, která musela přesvědčovat okolí o svých dobrých úmyslech, aby bylo té lásky a podpořilo mé nápady a projekty.

S mainstreamem jsem spíš válčila, než spolupracovala. Jedna z bitev byla svedena o jeden vinohradský dům, aby nebyl zprivatizován jako mnoho ostatních a sloužil i nadále veřejně prospěšným účelům. Podařilo se, byť jsem z té válečné vřavy a s ní souvisejícím stresem vyšla o deset kilo těžší. Něco se však skutečně dělo, a z instituce o ploše dvanácti metrů čtverečních vyrostla organizace s komunitním prostorem honosící se první ozeleněnou střechou v dané lokalitě, nově vysázenými stromy v okolí, které posloužily jako příklad dobré praxe ostatním. To, co se tehdy dělo, je zaznamenáno ve výročních zprávách a uložené v Národním archivu.

Za všechno to dění jsem dostávala různá ocenění dokazující spíš moji normálnost než nějakou mimořádnost. Čůrá-li jedinec proti proudu, je vždy podezřelý a většinou znejišťovaný, není-li náhodou poněkud „mimo“.  U ženy je to dvojnásob problematické, zvlášť má-li i doma opozici v osobě manžela žijícího v harmonii s mainstreamem a syny, kterým je taťka nezpochybnitelnou mužskou autoritou. Za aktivity, během kterých se něco dělo, jsem nicméně získala Ashoka Fellowship, což je ocenění tvořivým lidem, kteří dovedou své myšlenky a vize uvést do života.

Jednooký maskulinní politický mainstream na sebe tehdy sice ještě neupozorňoval dluhovou pastí, kterou na národ rafičil, ale způsob vedení společnosti dával tušit krizi, která propukla o několik let později, kdy příklad špatné praxe dali ti „nahoře“ i těm „dole“. Veřejnost, která si v minulosti kupovala jen to, nač si dokázala našetřit, si začala brát často nezodpovědně úvěry, což dokazuje fakt, že na třetinu důchodů je dnes uvalena exekuce.  Makroekonomická rakovina peněženky se tak rozšířila i do mikroekonomiky. 

Na téma vládnoucí konzumní ideologie jsem měla příležitost promluvit v polovině devadesátých let na mezinárodním semináři v maďarském Balatonu, kam mě pozvali manželé Meadowsovi, autoři knih Meze růstu a Překročení mezí. V příspěvku jsem vzpomněla Jana Husa, T. G. Masaryka, nacismus, komunismus, a z porevoluční současnosti tři osoby, jejichž křestní jména začínají písmenem „V“ jako Victoria (vítězství), a byli nejvýznamnějšími aktéry té doby: V. Havel, V. Klaus a V. Kožený. Sklidila jsem velké ovace, Dennis Meadows mě jmenoval vedoucí projektu „Vytváření týmů pro udržitelný život“ a na účet Zeleného kruhu poukázal deset tisíc dolarů. Zpětně nazíráno, tak byl tohle jediný projekt, na kterém jsem si vylámala zuby. Důvodem byla závist a žárlivost, vlastnosti, se kterými se žádný tým nevybuduje, natož ten pro udržitelný život. Česko holt není Amerika.   

Když se hroty, které vyvolávala ekologie, příroda a životní prostředí ve společnosti poněkud obrousily, tak mi přišlo na mysl další ožehavé téma garantující, že se něco bude dít. V instituci s dominantně maskulinní radou jsem se zmítala mezi rozporuplnými mužskými filosofiemi a zuby nehty zajišťovala praktický management. Tehdy na mě plně doléhaly genderové stereotypy a paradigmata vyplývající ze společenského rozdělení rolí a tak jsem se začala snažit, aby se něco dělo i kolem ženské otázky. Abych jen neteoretizovala a doložila, že jsem ochotná převzít zodpovědnost, tak jsem se rozhodla kandidovat v prvních senátních volbách. Z vlastní kapsy jsem zaplatila dvacetitisícovou kauci a domažlický region v rámci předvolební kampaně objížděla stopem. Se získanými dvěma a půl procenty jsem skončila za pěti muži na šestém místě.

Tím, co jsem dělala, jsem vyvolávala emoce nejen mezi ekology, kteří nechápali, proč vnáším do ekologie ženskou otázku, ale i mezi feministkami, které nechápaly, proč do feminismu pletu ekologii. Abych mohla pokračovat, nezbývalo, než založit vlastní občanskou iniciativu s vizí lepší mezilidské komunikace, k níž nemělo docházet po hospodách, ale konkrétní prací zaměřenou na zeleň, ženy a alternativy ke konzumnímu způsobu života, vše provázené vzděláváním a osvětou.

Během pražského setkání Světové banky jsme s předními světovými aktivistkami v čele s Vandanou Shiva řešily dopady globalizace na místní kultury během alternativní ženské konference „Život není na prodej“. Tehdy se také začala nabízet otázka, jak je tomu s vizí našich žen v souvislosti s ekologickou, ekonomickou a sociální udržitelností? Je vůbec nějaká? Nebo se jen kopírují muži vytvořené trendy ve snaze být s nimi zadobře a hlavně se líbit? Být hezčí, štíhlejší a mít mladší kůži než konkurence?

I z této perspektivy, byť většinou podvědomě, jsme během posledního čtvrtstoletí volili své zástupce a zástupkyně do mainstreamové politiky a ovlivňovali to, co jsme chtěli, aby se dělo. Díky všeobecně uznávaným prioritám se osazenstvo vlád a parlamentů střídalo tak, jak se střídalo. Letos v lednu jsme si poprvé vybrali i prezidenta č. 3. 

Vedle politických, pracovních, podnikatelských a občanských aktivit jsme žili svůj každodenní život všední a sváteční s ranním vstáváním, zabezpečováním dětí a domácností, prožívali své lásky a přežívali rozchody, užívali si zábav a dovolených, což se pro mnohé stalo absolutní náplní života a na nějaké další dění nezbývala energie. Často zůstával jen údiv lidí, kteří sledovali, co se děje, či lidí, kterým se něco dělo, případně těch, kteří nevěděli, co se děje.

Vyrostla nová generace, která už má své děti, z matek a otců se stali dědečkové a babičky. I já jsem o dvacet pět roků starší a téměř o tolik kilo těžší, momentálně se nacházející mezi lidmi, kteří sledují, co se děje.

O tom, co se dělo, je více zde: http://www.pribehy20stoleti.cz/2014/222.