Porod doma – téma do diskuse

S dostatečným předstihem píši příspěvek pro mezinárodní konferenci „Porod doma“, kterou organizuje Porodní dům U čápa symbolicky v listopadu letošního roku, kdy si budeme připomínat 25 leté výročí nově nabyté svobody.

Bude zajímavé sledovat diskuse k tématu, který se svobody a rozhodování velmi úzce dotýká, neboť stále ještě mnoho matek zápolí s autoritou bílého pláště, která si žádné servítky s jejich svobodou rozhodování nedělá.

Osobní zkušenost

Letos v lednu uplynulo 35 let od okamžiku, kdy jsem ležela na hekárně porodnice Na Bulovce. Na vedlejší posteli plakala maminka, která porodila mrtvého chlapečka bez jakýchkoliv známek postižení s váhou 3,50 kg a mírou 50 cm. Trauma jsem prožívala s ní, a po komplikovaném porodu přenášeného synka o váze 3,05 kg a míře 51 cm jsem se vyrovnávala s informací, že doktoři mají podezření na vodnatelnost. Po týdnu nás propustili domů, neboť podezření se nepotvrdilo. Na diskusi tehdy nebyl čas, ani prostor, byla jsem v rukou autoritativního systému. Drama nebylo jen o těchto dvou dějstvích, vybavuji si chodbu, po které jsem bloumala, zatímco děťátko bylo někde vyšetřováno, když zazvonil erární telefon. Vzala jsem ho, a na druhém konci se ozvalo: „Tady StB, potřebujeme mluvit s paní Haisovou. Hlas se zarazil, když jsem pravila: „u telefonu“, a vzápětí jsem se dozvěděla, že zadrželi manžela proto, že jsme podepsali petici za zrušení trestu smrti a začal mě po telefonu vyslýchat, kde, kdy a jak k tomu došlo, aby mi následně sdělil, že si potřeboval ověřit, zda jsem opravdu, kde jsem byla, tedy v porodnici.“  

Vše souvisí se vším

Dnes už nikdo nezpochybňuje, že všechno souvisí se vším. V tomto případě myslím na společenské násilí, které souvisí s násilím domácím, přístupy k rození dětí mají co do činění s přístupem lidí k sobě navzájem. Před 25 lety se s nástupem svobody a demokracie otevřela i diskuse o potřebě domácích porodů. Zakladatelka Hnutí za aktivní mateřství Petra Sovová se v devadesátých letech zúčastnila stáže českých porodních asistentek v Amsterodamu, kdy byla jak ve škole pro porodní asistentky, tak v univerzitní nemocnici. Zaujal ji krásný, lidský přístup k matkám a rodičům obecně, to, s jakou samozřejmostí byla respektována jejich přání a požadavky, což se velmi lišilo od situace u nás. Holandská porodní asistentka chodila s brašnou, kde měla veškeré vybavení potřebné pro záchranu života. Petra, která své první dvě děti rodila s traumatizujícími zážitky v porodnici, se poté rozhodla, že další děti porodí doma. Neminulo ji policejní vyšetřování, přátelské v porovnání s chováním zdravotnického personálu v nemocnici, kde nechávala kontrolovat zdravotní stav dítěte.

Od té doby uplynula pěkná řádka let, během kterých jsem slyšela mnoho příběhů, zažila mediální a soudní tažení proti porodním asistentkám, přečetla hodně knih. Proto bych se ráda s dostatečným předstihem podělila o některé poznatky a za případné diskusní příspěvky předem děkuji, předám je listopadové mezinárodní konferenci.

Porod bez násilí

Frederick Leboyer napsal v knize Porod bez násilí už v r. 1947, že porod je tortura nevinného, kdy by člověk musel být hodně naivní, aby uvěřil, že takové kataklyzma po sobě nezanechá stopy. Známky po něm jsou všude, na kůži, v kostech, v žaludku, na zádech, ve všem našem lidském třeštění, v našem šílenství, v našich mučeních, v našich vězeních, legendách, epice a mýtech. I Písmo není ničím jiným než úděsným příběhem utrpení.

Rodičkám se při porodu pomáhá odjakživa, přičemž se intuitivně se ví, že nejlépe probíhá porod u těch žen, které se při něm cítí nejbezpečněji. Doktoři Klaus a Kennell si na porodnických klinických hodnoceních ověřili, že přítomnost duly snižuje pravděpodobnost císařského řezu až o 50 %, snižuje potřebu užití léků proti bolesti a epidurální anestezii, má vliv na úspěšné kojení a otci, přítomnému u porodu dodává jistotu. Prokázali, že pokud by u porodu byla běžně přítomná dula, tak již tento jediný krok by snížil náklady na zdravotnictví o značné množství financí, které stojí císařské řezy, epidurální anestezie a léčba sepse u novorozenců.  Pokud by měl stejné účinky nějaký lék, považovalo by se za neetické, kdyby nebyl použit.

Dula je soucítící, moudrá žena vyškolená v technikách dodávání emocionální podpory při porodu tím, že se naladí na potřeby nastávající matky, které vytváří emocionální a konejšivou atmosféru, aby jí umožnila naslouchat vlastnímu tělu. To samo dává najevo, co je pro ně v dané fázi porodu nejlepší. Dula vstupuje do vnitřního prostoru rodící ženy, citlivě reaguje na její potřeby, nálady, změny a nevyřčené pocity. Nemá potřebu matku řídit nebo ji tlumit. Její přítomnost snižuje průměrnou dobu porodních bolestí z 19,3 hodiny na 8,8 hodiny a vede k tomu, že je matka po porodu méně unavená, může své dítě hladit, usmívat se na ně, hovořit k němu, nemá potíže s kojením.

Porod a kriminalita

Nemíním rozvádět otázku kriminalizovaných českých porodních asistentek, ale připomenu souvislosti, na které upozorňuje lékař Michal Odent v knize Matka Země. Před návštěvou cizí země si vždy dělá výzkum bezpečnosti dané kultury podle tamních intervencí do porodů ve vztahu k míře zločinnosti. Ve svých výzkumech došel k závěru, že jedinci, se kterými nebylo zacházeno v průběhu porodu, před ním a po něm citlivě, láskyplně a ohleduplně, si nesou toto trauma celý svůj život. Zjistil, že v Holandsku, kde 30 % matek rodí doma, připadá na 1000 obyvatel 15 kriminálních případů. Oproti tomu v Itálii, kde je velká míra císařských řezů připadá na 1000 obyvatel 41 kriminálních činů. Dle jeho závěrů je třeba opatrnosti ve městech jako je Sao Paulo, Mexico City, Řím, Atény, kde podíl císařských řezů dosahuje astronomických výší. Uvolnit se je možné v ulicích Tokia, Stockholmu či Amsterodamu, kde se udržují kvóty porodnických intervencí na nízké úrovni. Města jako Londýn, Paříž, Frankfurt, Sydney jsou někde uprostřed.

Z historie a herstorie

Stojí za připomenutí, že ve Velké Británii byl v r. 1902 schválen „Zákon o porodních asistentkách“, jenž určil oficiální vztahy mezi porodními asistentkami a lékařskou profesí, institucionalizoval podřízenou roli porodní asistentky vůči lékaři, čímž se potvrdila mocenská struktura patriarchátu.

Celá staletí byly ženy bezprostředním majetkem mužů, kteří nad nimi měli neomezenou moc ekonomickou, politickou, náboženskou, historickou, filosofickou, každodenní časovou a prostorovou. Svými ideologiemi patriarchát vymezil ženám funkce závislých, nesvéprávných pečovatelek o muže, rodiček jejich synů – dědiců. Ani při porodu se neměly možnost projevit. Porodní báby a léčitelky byly postupně nahrazeny lékaři a felčary, pakliže rovnou neskončily na hranici, jak popisuje Sabine Ebertová ve své trilogii Tajemství, Osudy a Rozhodnutí porodní báby: „Tak to ti tvá učitelka jistě také pověděla, že tohle tajemství musíš střežit víc než všechno ostatní na světě. Protože toho se muži opravdu bojí: že my ženy bychom mohly mít moc nad jejich nenarozenými syny!“ „I já vidím leccos dopředu,“ pokračovala naléhavě. „Jednou už muži nebudou chtít strpět, aby se moudré stařeny pletly do jejich výnosného obchodu – doktoři ani ranhojiči. Vidím plápolat hranice. Zničí nás. Pak vymře prastaré vědění, které přechováváme. Dokonce, i když některá biřicům unikne, neodváží se předávat je dál.“

Moc a síla

Jak výše zmíněno, všechno souvisí se vším. V přístupu k domácím porodům je třeba vnímat kulturu společnosti, ve které žijeme, rodíme a vychováváme děti, budoucí generace. Porod je stěžejní událost každé ženy, stane se matkou. Americká gynekoložka a porodnice Christiane Northrupová  píše: „Představte si, co by se stalo, kdyby většina žen povstala z porodních lůžek s obnoveným pocitem síly a moci vlastního těla a schopnosti vlastní extáze nabyté prostřednictvím porodu. Když si dostatečně velké množství žen uvědomí, že porod je období velké příležitosti navázat spojení s jejich skutečnou mocí, a pokud budou ochotny za to převzít zodpovědnost, obnovíme sílu zrození a odkážeme techniku, kam patří – aby rodícím ženám sloužila, nikoli je ovládala.“

„… Masírovali mi záda, do porodu nezasahovaly žádné léky. Naučila jsem se důvěřovat vlastnímu tělu, což bylo jako vzdávat se procesu, v němž jste přítomna, ale který vás přesto přesahuje. Při své praxi jsem se o tom nic nedozvěděla – a nenaučila jsem se to ani tehdy, když jsem pozorovala rodící ženy, třebaže jsem byla přesvědčená, že se tomu mohu naučit a nakonec se mi to opravdu podařilo. Musíte důvěřovat přírodě, očekávat to nejlepší a nechat tělo, aby se vypořádalo se schopností myšlení. Porod je velmi instinktivní a primitivní záležitost, ale vzhledem k tomu, že naše kultura nás učí nedůvěřovat instinktům, spojujeme zpravidla slovo primitivní se slovem ignorantský, necivilizovaný. Nemůžeme rodit rozumem. My ženy si potřebujeme vybavit tuto živočišnou část našich bytostí a poddat se dávné a nezbytné moudrosti. Třebaže se zdá, že dechová cvičení představují krok správným směrem, neboť nás vedou k tomu, abychom naslouchaly vlastnímu tělu, začala jsem zpochybňovat porody, jimž předchází tato příprava. Například se mi nyní zdá, že ono nacvičené dýchání je pouze pokusem, jak kontrolovat naše těla a nepoddávat se pocitům. Takže místo toho, abych při svém druhém porodu vydechovala na šest dob, přeju si teď, abych byla hlasitě sténala a aby mé stony pomohly dítěti ven. Ale na to jsem byla až moc „profesionální“, rozuměj ovlivněná. Jsem smutná kvůli všem těm zbytečně řízeným porodům, k nimž dochází proto, že rodící ženy si nevěří, protože je neobklopují ti, kteří by jim při porodu pomohli. Důvěra v proces zrození a schopnost naladit se na své dítě jsou dovednosti, které porod urychlí a učiní jej pamětihodnou zkušeností, jež nám dodá sílu. Místo toho, abychom před tímto poučením utíkaly, měly bychom se z něho co nejvíce naučit.“

Systém závislosti

Ženy, které rodily standardním způsobem, jako třeba konkrétně já, nejsou odpovědné za to, co v době svých porodů nevěděly. Být odpovědná znamená být schopná reagovat. Nikdo, nikdy a nikde nemůže zaručit perfektní porod. Koncepce současného „perfektního porodu“ je součástí perfekcionismu systému závislosti. Někdy je potřeba dítě hned po narození důkladně prohlédnout na novorozeneckém oddělení. Někdy je nezbytné provést císařský řez. Pokud k tomu dojde, není to selhání ze strany ženy. Žena je jenom jednou ze součástí onoho složitého a tajemného procesu rození. Dítě samo je aktivním účastníkem porodu.  Někde hluboko jsme však všechny zasaženy mocí těhotných žena. Místo toho však, abychom tuto moc oslavovaly, tak se podle klasického patriarchálního vzorce naše pozornost soustřeďuje na obavy, které s sebou tato moc nese. Těhotné ženy jsou emocionálně citlivější a dají více na svoji intuici než za normálního stavu, jsou tudíž zranitelnější a snáze pochytí všechny obavy, které společnost o těhotenství a porodu shromažďuje.

V předchozích generacích bylo v každé rodině několik žen a dětí, které zemřely při porodu. Strach ze smrti tak posiluje hysterický strach z porodu, což je aspekt našeho kolektivního podvědomí. Je však ironií, že většina úmrtí byla zaviněna špatnou výživou, hygienou, přepracováním či nedostatkem opory, nikoli nutně nedostatkem vyspělé lékařské péče. Údaje dokládají, že ženy, které mají pocit, že nemají při porodu dostatečnou oporu, mají větší riziko dlouhotrvajícího porodu se špatným výsledkem.

Perspektivy

Antropoložka Margaret Meadová napsala, že důvodem, proč tolik kultur zakazuje otcům účast u porodu je skutečnost, že takový zážitek a nové miminko by je natolik oblomily, že už by nemohli jednoduše odcházet, obrnit se a konat svoje „mužské povinnosti“ tak, jako dříve. Domnívá se, že častější přítomnost mužů u porodu – nikoli jako šéfů nebo spasitelů, ale jako svědků tohoto pohnutého okamžiku má v sobě značný potenciál pro zklidnění našeho rozbouřeného světa. Nejen tím, že přítomnost otce nebo jiného blízkého člověka posiluje a dává možnost projevit matce lásku.

U nás mohou být otcové u porodů, nicméně je zde celá řada problémů, které bude potřeba řešit na listopadové mezinárodní konferenci.