Letní povídka pro Víkend MF DNES. Zážitkovou pedagogiku Prázdninové školy Lipnice netřeba představovat. Mnoho místních lidí prošlo některým z jejích kurzů.
I já jsem se letos, na doporučení kamarádky Rity, přihlásila a následně vydala na kurz Mokoša, který se konal v krásném prostředí Říček v Orlických horách. Ve vyváženém poměru se sjely ženy všech generací v duchu Mokošy - pohanské Bohyně úrodné Země, dle které je náš osud symbolizován nití a Mokoša přadlenou určující, jak dlouho bude náš pozemský život trvat a jak se budou nitky našich osudů proplétat s osudy ostatních lidí a dalších tvorů na Zemi.
Pozvánka
Několik dní před začátkem kurzu mi poštou přišel dopis tohoto znění:
Milá ženo,
Přípravy na kurz jsou v plném proudu. Posíláme pár řádků pro inspiraci, zamyšlení a naladění se na setkání. Byly bychom rády, aby sis ve svém životě začala všímat...
- ... těch chvil, kdy jsi šťastná
- ... okamžiků, kdy se cítíš dobře a spokojeně
- ... toho, co ti dodává energii a sílu
- ... chvil, kdy jsi sama sebou.
Pokud chceš, zapiš si je a přivez s sebou na kurz.
Na setkání s Tebou se těší Verča, Blanka, Niki, Silvi, Janča a Hanka
Ženy, které běhaly s vlky
Nad těmito slovy byl obrázek ženy s vlkem a Úryvek z knihy „Ženy, které běhaly s vlky“ od Clarissy Pinkoly Estés:„V lesnatých kopcích Indiany a Michiganu žije pozoruhodná skupina zemědělců, jejichž předci přišli před dávnou dobou z kopců Kentucky a Tennessee. Mají spoustu výrazů pro ženy, které jsou upracované a nevědomé. Lidé z lesů svá slova nekrášlí. Hovoří stručně, věty vyslovují přímo a tvrdě: „Příliš dlouho byla zapřažená, udřela si zadní nohy, je tak unavená, že už nemůže najít cestu zpátky do jasné červené stodoly“, a jeden obzvláště drzý výraz: „kojí mrtvý vrh“, což znamená, že jí život utíká ve špatném manželství, zaměstnání nebo činnosti…
… Tyto ženy umírají touhou po novém životě. Touží po moři. Žijí pouze pro příští měsíc, dokud toto období neskončí. Nemohou se dočkat konce zimy, aby opět měly pocit života, čekají na mystické datum někdy v budoucnu, kdy budou volné, aby mohly dělat úžasné věci. Myslí si, že kdyby zemřely, kdyby nemohly…
… znovu číst pasáže z knih a básní, jež se jich dotkly. Strávit i pouhých několik minut u řeky, pramene nebo potůčku. Ležet na zemi za tlumeného světla. Být nějaký čas s milovanou osobou bez přítomnosti dětí. Sedět na verandě, něco přebírat, plést, loupat. Hodinová chůze nebo jízda jakýmkoliv směrem, potom návrat. Nastoupit do kteréhokoliv autobusu s neznámým cílem. Bubnovat při poslechu hudby. Zdravit východ slunce. Jet někam, kde světla města nenarušují noční oblohu. Modlit se. Mít zvláštního přítele. Sedět na mostě a kývat nohama. Chovat miminko. Sedět v kavárně a psát. Sedět uprostřed stromů. Sušit si vlasy na slunci. Vložit ruce do sudu s dešťovou vodou. Sázet květiny a mít ruce celé od hlíny. Vidět krásu, vznešenost a dojemnou křehkost lidských bytostí…“
Prostě být a existovat v čase a prostoru, nemuset nikomu a ničemu sloužit, nejméně ze všeho současnému ideálu mamonu.
Reakce
Na dopis organizátorek jsem si připravila tyto odpovědi:
- Jsem šťastná, protože chci být šťastná, k čemuž používám různých technik meditace, relaxace, harmonizování se.
- Dobře a spokojeně se cítím, když mám svůj život ve „svých rukou“.
- Energii a sílu mi dodává kontakt s dobrými lidmi, knihami, kulturou, pobyt v přírodě.
- Snažím se být sama sebou pořád a ztratím-li se někdy, pak se hledím co nejrychleji nalézt.
Výborně organizovaný kurz posiloval ženské sebevědomí a tkanivo, kterým jsme všichni a všechny na Zemi propojeni. To, že k tomu mají ženy úžasné předpoklady ukázala již úvodní e-mailová výzva, při které organizátorka Jana vyzvala, abychom se domluvily na sdílení jízdy auty. S takovou elegancí, jednoduchostí a samozřejmostí, s jakou se ženy zorganizovaly, aby s minimálním úsilím využily na maximum dopravní prostředky mi později – na Kongresu žen – připomněla ekonomka Švihlíková, když mluvila o tom, jak společnost parazituje na ženském talentu organizovat a dávat vertikální události do horizontálních souvislostí, bez kterých nic nedává smysl, neboť v přírodě, jejíž jsme součástí, je vše navzájem propojeno a vše souvisí se vším.
Ženy roku
Při úvodním představování jsme všechny dostaly šerpu „Žena roku“, abychom si uvědomily, že VIP je každá z nás, nejen hvězdy uměleckého nebe, které se večer co večer producírují na TV Prima. Mohly jsme se prezentovat svou fotkou z dětství, mládí a současnosti, abychom přiblížily ostatním své individuální osudy propojené kolektivní pamětí doby, ve které žijeme: písněmi, které jsme jako děti zpívaly, tím, co jsme se ve školách učily. Všechny nás symbolicky spojila v kruhu navázaná nitka, kterou jsme při loučení opět rozpojily, abychom si domů přivezly jinou, než tu původní, kterou si odvážela jiná.
Lišily jsme se věkem a profesemi, tato odlišnost však byla příležitostí ke sdílení, přestože se naše doba vyznačuje individualizací, rozdělováním a bariérami, které mají i své pojmenování jako ageismus, xenofóbie, rasismus…, přesto, že všichni a všechny máme společný úděl, kterým je prožít svůj život v důstojnosti „od kolébky do hrobu“. Ženy sdílejí společné zkušeností s těhotenstvím, porodem, mateřstvím, partnerstvím, přechodem, péčí o stárnoucí rodiče, vyrovnáváním se se smrtí blízkých i smrtí vlastní. Účelem bylo předávání zkušeností starších žen mladším, zatímco mladší si povídaly a zjišťovaly, že to, co prožívá jedna, může zažívat v jiné podobě i druhá dle tvrzení, že „sdílená radost dvojnásobná radost“ a „sdílená bolest poloviční bolest“.
Ženský svět
Předávaly se zážitky s porodem, který za komunismu nebyl žádnou velkou oslavou života, byl něco jako nemoc. Dát dar dalšímu životu bylo bráno jako „na běžícím páse, samozřejmost“, což se v poslední době mění především díky Hnutí za aktivní mateřství žen-matek domáhajících se kulturních porodů a možnosti rodit děti doma, vždyť jde o něco naprosto nejpřirozenějšího. Matky sdílely své zkušenosti se starostmi a radostmi o děti, ve volných chvílích jsme na tkalcovském rámu tkaly svůj obrázek a při této tvořivosti si vyprávěly a sdílely své, zde ničím a nikým neohrožované ženství. Na pobyt měla každá za úkol něco dobrého doma upéci a přivézt na ochutnání ostatními, podělit se tím o kuchařskou tvořivost a radost z dobrého jídla a velkorysosti druhých.
Sdílení zážitků s dalším zlomem v životě ženy, kterým je přechod, kdy ztrácíme možnost rodit děti, jsem obohatila o svoji zkušenost s vědou, kdy mi lékařka opakovaně rýpala injekci s tvrzením, že jsem ještě příliš mladá, na to, abych už byla stará, a na můj opakovaný požadavek, že chci žít v harmonii s přírodou, nereagovala, takže mi nezbylo, než u ní skončit.
Další vzpomínkou byla příprava scénáře k pořadu o ženském přechodu, kde autorka nemohla sehnat ženy, neboť se styděly za to, že „už“ je jim padesát. Na natáčení jsem přišla v červené květované sukni a modré blůze s tím, že problémy překonávám jízdou na koni a tancem flamenca, čímž jsem se poměrně značně lišila od přítomných vrstevnic, které potíže s přechodem popisovaly jako nemoc.
Herstory žen
Při jedné z tvořivých aktivit pobytu Prázdninové školy Lipnice jsem nakreslila symbolickou křivku historie žen: Od pohanské Mokoši - Bohyně úrody k Evě, která utrženým jablkem ze stromu poznání způsobila vyhnání z ráje, což následně napravovala Marie neposkvrněným početím syna Božího. Připomněla jsem pálení moudrých žen – léčitelek znalých zákonitostí přírody i fakt, jak dnes na oslabenou kolektivní ženskou mysl doplácíme faktem, že ženy tvoří 2/3 psychiatricky léčených osob.
Účelem tohoto zamyšlení není popisovat dopodrobna všechny úžasné zážitky, neboť šlo i o určité tajemno, tak jako v životě. Denně jsme byly překvapovány krásou programu a láskou, s jakou byl připraven a jak o nás organizátorky pečovaly. V římské lázni nám nachystaly masáže, fotografovaly nás jako filmové hvězdy, bylo nám nasloucháno, celý týden jsme byly viditelné.
Po návratu domů jsem znovu otevřela knihu „Ženy, které běhaly s vlky“ a připomněla si důkazy jungiánské psycholožky o překrucování historie a manipulace s ženami a jejich rolí ve společnosti, jak byla potlačena ženská síla a její zdravé instinkty, tvořivost a poznání, jak je ohrožován archetyp „divošky“ i s její instinktivní povahou, kdy snahou společnosti je „zcivilizovat“ a končit ve strnulých rolích s utlumeným poselstvím našich duší.
