Škola v přírodě U3V

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Je-li vám nad šedesát a máte-li maturitu, můžete navštěvovat Univerzitu 3. věku, čili U3V. A poštěstí-li se vám taková akční škola, jakou je Fakulta tělesné výchovy a sportu, tak se dostanete na podzimní turistický pobyt do Krkonoš a letní cyklo-turistický výlet do jižních Čech.    

Mé spolužačky nazvaly sportovní pobyty školou v přírodě, byť jsme školačky a školáci poněkud přerostlí a naše profesorka a profesoři „o mnoho pátků“ mladší než my. Nicméně, tak jako platí, že láska kvete v každém věku, tak platí, že stáří je stejně hravé jako mládí, i když připouštím, že bude rozdíl mezi stářím a mládím psychickým a fyzickým. Na obou sportovních pobytech byly seniorky věkem a juniorky duchem. Píšu v ženském rodě, protože mužů je mezi námi pouhých 10 %, což je i tak hodně v porovnání s jinými U3V.

Genderový nepoměr

Při závěrečném táboráku jeden z profesorů poznamenal, že by ženy měly přicházet do školy vždy s mužem, aby byl poměr pohlaví vyrovnaný. Skepticky jsem namítla, že to není vůbec jednoduché. Pán tvorstva bývá na stará kolena zkostnatělý a ve svých představách všeho znalý děd vševěd, který si ani náhodou nepřipustí, že by se mohl ještě něco učit. Výjimka nicméně potvrzuje pravidlo a tím je 10 % našich mužských spolužáků.

I při této genderové nerovnováze jsem se při orientačních závodech ocitla v mužské partě, neboť kolegyně se rozřadily do družstev dřív, než jsem se stihla zorientovat. Chlapi se bezcílně poflakovali, a tak jsem se jednoho optala, zda má orientační smysl a s kým je v družstvu? Odpověděl, že smysl nemá a v žádném družstvu není. Stejně na tom byli další tři a tak jsme se dali dohromady. Šesté družstvo se pojmenovalo „Chlapi a já“ a v závodě jsme skončili třetí. Jedna kolegyně poté chlapům vyčetla, že se měli rozptýlit mezi ženy, na což jsem namítla, že když už, tak se mělo rozptýlit družstvo vítězné, jehož členky mohly pozvednout skóre ostatním.

Bylo velmi zajímavé sledovat všudypřítomnou soutěživost a soupeřivost, přestože v našem věku již velmi dobře víme, že nejde-li o život, nejde o nic.

Výkonnost

Do cyklistických skupin jsme se třídili podle výkonnosti. Do první ani druhé kategorie jsem se nehrnula, doma jezdím na kole jen na nákupy nebo se vykoupat, a když jsem před léty projela se syny republiku od západu na východ, tak s velkou pomocí železnice. Tady mi přišla jako přiměřená předposlední skupina „Šikulek“, nicméně po prvním odpoledni jsem zjistila, že členství v ní je neadekvátní mým schopnostem. Bylo po povodních, některé cesty byly vymleté, zaplavené vodou a skupinu vedl sympaťák, nicméně kaskadér Honza. Z bezpečnostních důvodů jsem přešla do skupiny „Kochajících se“ a dobře jsem udělala. Kilometrů jsme najeli stejně jako vyšší třídy, co se však týče péče a pozornosti, tak jsem konstatovala, že kdybych si bývala mohla kdysi vybrat tatínka, tak by jím byl Jura. Vedoucí, se kterým jsme v každém okamžiku věděli, kde jsme, kde jsme byli a kam jedeme, bez upozorňování myslel na naši potřebu jídla, pití, odpočinku, čurpauzy.  Na náměstích nám hlídal kola, každý kopec byl tím posledním, takže nás psychicky udržoval v neustálé euforii pocitem, že to nejhorší už máme za sebou.

Zvláštní skupinu vytvořila fyzicky zdatná partička, která se měsíc před pobytem projížděla po horách, a teď se sami vydávali na celodenní výlety, po kterých hráli tenis, což se některým šplhnám nelíbilo a žalovaly, „jak to, že nejsou s námi“?. Hlavní organizátorka a koordinátorka U3V na FTVS Květa vycházela z faktu, že jsme dospělí lidé, kterým zprostředkovala úžasný týden a jestli se někdo nezúčastňuje připraveného programu, je to jeho problém. Všichni podepsali osobní zodpovědnost, a tudíž nemohla, ani nechtěla nikoho k ničemu nutit.

Who is who

Pobyt byl podobný letnímu táboru, či škole v přírodě hrami, které jsme hráli například při vzájemném představování, abychom věděli, „who is who“.  Během školního roku, kdy jsme probírali základy anatomie, zdravého životního stylu, učili se správně plavat a zdravotním masážím, jsme byli rozděleni do dvou tříd na AB a CD. I tady měla část jedinců ze skupiny AB tendenci se odlišovat, jak malé děti, od skupiny CD, nicméně na pobyt jsme přijeli společně - téměř sedmdesát lidí a největším oříškem bylo zapamatovat si všechna jména. Bylo žádoucí, abychom na sebe nevolali „hej, počkej“.

Dostali jsme za úkol se v menších skupinách poznat závazně a posléze se ostatním vzájemně představit.  Jedna skupinka sehrála pohádku o řepě, při které vypravěčka představovala postupně všechny, kdo se za dědka Jirku připojovali, aby táhli, táhli, řepu vytáhnout nemohli, až se jim to společnými silami podařilo. Jiní recitovali básničky začínající prvním písmenem daného jména. V mé skupině bylo pět osob od písmena „M“, po dvou od „V“, „H“,  „J“ a jedno „K“. Představovali jsme se v kruhu, každý popsal osobu po své levici. Vedle mne stála Hana, o které jsem řekla, že přijela hledat houby a hory a potká-li horolezce Honzu, bude její štěstí bez hranic. Hana představila Věru, která ráda vaří a tak to postupně došlo ke Karlovi, perníkáři z Pardubic, který k menu přidal lahodné perníčky.  Představování zakončila Mirka sirka kánónem „Červená se line záře.“

 Rozhodování v týmu

Ne, že bychom se od tohoto představování bezchybně jmenovitě znali, nicméně jsme se velmi dobře bavili, stejně jako při dalších hrách, kdy jsme podbíhali točící se lano, vázali uzle jak na skautském táboře, chodili se zavázanýma očima a naslepo dělali čtverec z provazu. Při tomto úkolu jsem se ocitla v ryze ženské skupině a bylo zajímavé pozorovat úvodní nekonečné dohadování a finální prvotřídní výsledek. Přítomný vedoucí přiznal, že v ostatních skupinách byl vždy muž, který ženy organizoval, tudíž o naší schopnosti dosáhnout zdárného cíle bez „autority“ předem pochyboval. Zaperlila jsem, že jsme anarchistky, které žádnou autoritu neuznávají, ale z tohoto omylu jsem byla vyvedena hned následujícím zadáním, které spočívalo ve vybudování tobogánu v lese za použití výlučně přírodních materiálů. Muž v naší skupině pravil „a jde se“. Dovedl nás ke svahu a řídil s tak neomylnou rozhodností, že jsme neměly jinou šanci než uvádět jeho myšlenku nejlepším možným způsobem do reality. Když se pak, po měření úspěšnosti spočívající v délce tobogánu a projetém míčku, vedoucí optal, jak se náš výtvor jmenuje, samozvaný vůdce cosi vyhrkl, aniž svůj nápad konzultoval s týmem, natož aby projevil snahu o společný konsenzus.

Vůdcovské charakteristiky

Na samém začátku jsme dostali papír, kde byly vypsány různé charakteristiky. Naším úkolem bylo stanovit priority správného vůdce a posléze ve skupině ověřit, do jaké míry se náš názor shoduje s názory ostatních. Při zadání úkolu jsem zaprotestovala, že je psaný v generickém maskulinu tedy genderově diskriminačně, a přesto, že jde o hru, podvědomě kopíruje a utvrzuje zažité stereotypy. Vůdce je chápán jako politický leader a fakt, že matky vedou své děti k tomu, aby byli dobří lidé se za leadership nepovažuje.

Mezi prioritami se na čelném místě objevila rozhodnost, což potvrdila i zkušenost s tobogánem. Na posledním místě skončila jednoznačně tvrdost, kterou zpochybnila následná diskuse s udávaným příkladem politiků, kteří díky tvrdosti čelili zlu, jako třeba W. Churchill. Mezi prioritami bylo zdraví, opět zpochybněno příkladem obrnou postiženého F. Roosevelta a velkými bolestmi páteře trpícího J. F. Kenedyho. Jak se ukázalo, tak nic není jednoznačné, vše má své pro a proti.

Počasí

V jižních Čechách jsme byli poslední týden v červnu. Při příjezdu pršelo, vyčasilo se až v průběhu týdne. Organizátoři však počítali se vším. Při nepřízni počasí nás profesor Jiří virtuálně provázel po Národních parcích a Chráněných krajinných oblastech, což doprovázel virtuózní hrou na kytaru a zpěvem písní z krajů a míst, o kterých vyprávěl. Zpívali jsme nadšeně a z plna hrdla. Pan profesor byl potěšen a srovnával nás s mladou generací, která zdaleka nebývá tak spontánní a znalá lidových písní, reaguje zpěvem převážně jen „Na Okoř je cesta“. Byla jsem ve svém živlu, jen tanec mi chyběl. V sousední Stráži nad Nežárkou byla v sobotu pouťová zábava, na kterou bychom „já a chlapi“ bývali šli, kdyby nebyl plánován závěrečný večírek s táborákem, při kterém ostatně lektoři Jura s Honzou za zpěvu a doprovodu kytar vyzývali k tanci a vytáčeli studentky kolem plápolajícího ohně.

Všechno krásné však jednou končí, a tak skončil i pobyt U3V FTVS v jihočeské přírodě. Zůstaly vzpomínky, fotky, nová přátelství a těchto pár slov, kterými se pokouším přiblížit atmosféru ostatním se snahou ukázat, že generační propast není zdaleka tak velká, jak se někdy může zdát.