Óda na výlet mašinkou

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Styděla jsem se, když jsem v předstihu kupovala u nádražní pokladny jízdenku s místenkou a pokladní si nevěřícně ověřovala, zda opravdu chci jen jednu? Tipovala mě na dospělý doprovod dětského výletu.

Dostala jsem jízdenku - malý lístek z tvrdého kartonu, který je tak slavný, že se o něm i zpívá: Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka, pan průvodčí má kleštičky, proštipuje jízdenčičky.

Šlechtična

Na hlavním nádraží jsem se v den „D“ dala do řeči s paní mého věku, která též čekala na příjezd parní lokomotivy s tím, že mladé nechala jet autem a sama si dopřávala jízdu mašinkou, aby si mohla zavzpomínat na mládí a staré časy. 

Náš rozhovor přerušila funící a houkající naleštěná Šlechtična. Rozloučila jsem se se vzpomínající paní, neboť jsem měla místenku do jiného vagónu. Bylo mi divné, proč mám místo až v předposledním vagónu, když jsem kupovala lístek s dostatečným předstihem? Hned však v první zátočině pod Žižkovem jsem pochopila, že jde o prominentní sedadlo. Když totiž lokomotiva s vlakem zatáčela, tak jsem Šlechtičnu i vlak mohla vidět v celé kráse. Jak je dlouhý, jak mašina odfukuje oblaka páry, houká „hú,hú,hú“ a  zastavuje bez spuštěných závor kolemjedoucí auta, z jejichž okýnek se řidiči chtěli pokochat její krásou. Seděla jsem vpravo po směru jízdy a vlak zatáčel pořád jen vpravo, aspoň z Hlavního nádraží do Vysočan a téměř až do Brandýsa nad Labem.

Vjelo do mě nadšení, jak do malého dítěte. Fotila jsem jak o závod, dojatá, rozesmátá a byla pro smích ostatním seriózním spolucestujícím, kteří jeli na výlet s dětmi a ne sami se sebou jako nějaká senilní infantilka či infantilní senilka.

Mé nadšení nemělo mezí, obzvlášť když z posledního vagónu

začali roznášet párky a pivo. Měla jsem co dělat, abych se udržela. Na jedné straně ta stylovost, vždyť „pívo - horké párky - čerstvá káva - limonáda“, býval folklór českých nádraží. Při zastavení vlaku procházel kolem vagónů vykřikující prodavač a okénkem vyměňoval občerstvení za drobáky. V duchu jsem se krotila se zdůvodněním, že jedu na výlet a ne se „přežrat“. Řízky a štrůdl mě totiž čekaly v cílové stanici a přijet tam s plným žaludkem a pak se kroutit jak aktéři v televizním Prostřeno, jsem nechtěla. Ostatní spolucestující mé zábrany nesdíleli, vedle párků, piv a limonád vesele utráceli za suvenýry, fotky a trička se Šlechtičnou.

Stylově oblečený průvodčí byl samý úsměv a ochota, byl též z jízdy nadšený. Celé to bylo nějak zvláštně slavnostní. V Neratovicích nás laskavě vyzval, ať vystoupíme, že Šlechtična potřebuje vodu a bude „přepřahat“, či jak se tomu v ajzboňácké hantýrce říká. Vystoupila jsem na

perón a kráska se předváděla. Zašíbovala, a já jsem se vzápětí ocitla ve vagónu hned za lokomotivou, takže jsem měla oči plné nejen slz, ale i sazí.

Historická výročí Brandýsa n.L.

Na brandýském nádraží byla spousta lidí, z nichž někteří jeli Šlechtičně naproti, jak jsem zaslechla sdílení zážitků. 

Městem chodila historicky oděná veřejnost, neboť vzpomínali 90. výročí skonu Jeho Veličenstva císaře Karla I. Rakouského, 120. výročí narození Jejího Veličenstva císařovny a královny Zity Habsburské,  nedožitých 100. narozenin Jeho císařské a královské Výsosti Dr. Otty Habsburského, čestného občana města. Slavili též 400. výročí úmrtí i 460. výročí narození Jeho Milosti Císařské Rudolfa II. a sloužila se audienční mše sv. u Palladia Země České s relikvií bl. císaře a krále Karla I. Rakouského. Hrála a zpívala se Missa III od Adama Václava Michny z Otradovic.

Velkolepé atrakce však nedokázaly zastínit zážitek z jízdy parní lokomotivou, byť jsem zpáteční jízdu nestihla, neboť jsem se šla kochat láskyplně opečovávanou zahrádkou paní Květy a domů jela jako spořádaná občanka autobusem a MHD.

Výhra

Ještě však následoval Happy End. Štípnutá jízdenčička byla slosovatelná a mně přišla zpráva, že mám na branickém nádraží, odkud bývají parní lokomotivy vypravovány, výhru. Víte jakou?  Hrací karty s nápisem: „1897 - Ferdinand – skutečné pivo ..... tradičně vařené, spodně kvašené, v pivních sklepích ležené, k mariáši stvořené".

Výhru mi předával mladý výpravčí nadšený do starých vlaků, přičemž obohatil mé plány n

ostalgických

jízd ČD o nostalgické jízdy SD.

Prohra

Naivní nadšení z Českých drah ochablo vzápětí poté, co byl odvolán jejich ředitel a zveřejněny informace o půlmiliónovém měsíčním příjmu a dvanáctimiliónovém odstupném. Neuvěřitelné částky, které by neudivily u ředitele Rolls Royce, ale naprosto překvapily u ředitele lidové, hromadné dopravy, která si na sebe nedokáže vydělat ani pořádáním takové atrakce, nad kterou jsem se výše popsanými řádky rozplývala, a musí být dotována ze státního rozpočtu. Plat téměř pětinásobný platu prezidenta a dvouleté odstupné, kdo to v Čechách vedle něj pobírá? Prý si ho nestanovuje sám, to ho má omlouvat, nicméně s ním souhlasí, vždyť podepisuje pracovní smlouvu a bez problémů a nejmenších výčitek svědomí si ty peníze nechává posílat na svůj účet. Kdyby používal 4/5 na opravu nádražních domků či dalších zdevastovaných objektů podél tratí, tak se o tom zákaznická obec zaručeně dozví, tak jako se dozvěděla o 1/3 platu prezidenta, kterou se rozhodl dávat na fond zadlužené republiky. Při tomto způsobu hospodaření se nelze divit, z čeho a jak ten státní dluh vzniká.

Hospodaření ČD

Top manažer zodpovídá a je placen především za dobré hospodaření firmy, jak je tomu u soukromých subjektů. Může si podnikatel vyplatit větší mzdu, než na jakou si vydělá? Chce-li zbankrotovat, pak jistě ano. Co ten šéf v těch drahách dělal, když si ani nedokázal srovnat bilanci Má dáti/Dal, kterou zvládá každá účetní? Ony však příklady táhnou, vždyť jsme mohli podobné zlaté padáky v minulosti sledovat u bankrotujících bank, které z problémů vytahoval stát a jejichž manažeři odcházeli nikoliv do kriminálů, ale v klidu si mohli jet na Havaj. Jeden z nich se při svých schopnostech poté stal i senátorem, neklame-li mě paměť. Nejde mi na rozum, jak tohle mohou řešit a zachraňovat odebrané stokorunové valorizace důchodcům, či zrušení možnosti odečtu pár tisícovek z daní?  Mám dojem, že místo Ódy na mašinky bych měla začít České dráhy bojkotovat, a ne jim dělat reklamu.

Jak se také krade

Vzpomněla jsem si navíc na příhodu, která se udála těsně po revoluci. K nám domů přišel čalounit a opravovat nábytek řemeslník, který předtím dělal totéž v domácnosti tehdejšího ředitele drah. Svěřil mi, že fakturu vystavoval nikoliv na soukromou osobu ředitele, ale na drážní instituci, ze které si dotyčný manažer nechal soukromý výdaj proplatit. Čalouník mě tehdy zaříkal, ať to nikomu neříkám, aby neměl malér. Slíbila jsem a zasunula hluboko do paměti, ona ostatně jedna zlodějská kauza začala stíhat druhou, až teď jsem si vzpomněla, když už bude ostatně promlčená.

Když si k platům managementu a dozorčí rady připočteme ještě režijní jízdenky celých rodin, které nepochybně nejezdí 2. třídou, ale používají-li vůbec to, co je živí a dělají-li tomu reklamu, tak jezdí třídou 1. s místenkou, na kterou si řadoví cestující musí připlácet. I tak by mě zajímala motivace práce u dráhy, která ještě za první republiky bývala prestižním zaměstnáním a dnes by mohla být prací z ekologického přesvědčení, kdy vlaky slouží nejen proto, že doprava jimi je romantická, ale především proto, že je nejšetrnější a nejpřátelštější životnímu prostředí. Jeden vlak sveze desítky lidí, kteří by na svoji přepravu jinak potřebovali desítky aut, spotřebovali stovky litrů benzínu, vypouštěli do ovzduší zplodiny, které následně všichni dýcháme a dobrovolně působíme sobě i svým bližním fyzické a odvozeně i psychické zdravotní potíže, které se poté musí časově i finančně nákladně léčit. Ty souvislosti však dnes nikoho nezajímají.

Jede se dál

Zítra pojedu vlakem, jak jinak, do jihomoravské vísky.  Mí přátelé pracují všichni v Brně s různou pracovní dobou. Muži dojíždějí auty, každý svým, ženy dojíždějí buď vlakem, nebo autobusem, přičemž jedna musí vstávat už v půl třetí ráno, aby byla ve škole, kde pracuje, včas, což určitě není z nadšení pro vláčky či z ekologického přesvědčení, ale z důvodu, pro který nemám vysvětlení.

Ódu na mašinky jsem tímto doplnila o kritičtější rozměr, který vrhá poněkud jiné světlo na můj úvodní stud za koupi sólo jízdenky na výlet párou. Nicméně si myslím, že i cesta je cíl a způsob, jak se ke svým cílům dostáváme, stojí za úvahu.