Diskriminační Ústava ČR

Přestože v České republice platí Antidiskriminační zákon č. 198/2009, který potírá diskriminaci na základě etnického původu, náboženského vyznání, rasy, sexuální orientace, věku, víry, zdravotního postižení a pohlaví, tak Ústava ČR, na kterou se kdekdo odvolává, je psána diskriminačním jazykem, genderově nekorektní češtinou.  

A protože muži a ženy jsou rovnoměrně zastoupeny mezi různými etniky, v různých náboženstvích, rasách, ve všech generacích, mezi zdravotně postiženými, pak se tato genderově nekorektní čeština, kterou je psán základní zákon státu dotýká nás všech.

Jak a v čem vyplývá z mých odpovědí na otázky Zuzany Keményové:

Můžete prosím upřesnit, jak konkrétně by se měla podle Vás Ústava změnit? Chcete například, aby se psalo poslanci a poslankyně, prezident či prezidentka, občan, občanka, obyvatel, obyvatelka ...s lomítkem?

Na úvod si dovolím upřesnit, že Agentura GAIA o.s. se v rámci projektu „Quo vadis, femina“? obrátila na Kancelář veřejného ochránce práv se žádostí o genderovou korekci Ústavy České republiky. Požadujeme, aby svým jazykem vyjadřovala rovnoprávnost mužů a žen, k jejímuž dodržování se naše země zavázala vstupem do Evropské unie.  Základní zákon státu, Ústava ČR je naprosto maskulinní dokument, ve kterém jsou funkce popsané výlučně v mužském rodě. Vyskytuje se zde téměř šedesátkrát prezident, asi třicetkrát poslanec, senátor, člen, soudce, předseda. Občana jsem našla zmíněného patnáctkrát, o něco méně je zmíněn kandidát, dále zde najdeme místopředsedu, účastníka, náměstka, ministra, generála, velitele, víceprezidenta. Jako žena se mohu najít ve sporadicky zmíněné osobě, lidu, člověku. V Listině základních práv a svobod je žena zmíněna jen ve vztahu k reprodukční funkci. Své výhrady vůči jazyku Ústavy opírám mimo jiné o teorii, dle které jazyk odráží skutečnost a následně skutečnost spoluvytváří.   Všeobecně platný a používaný jazyk odráží sociální strukturu, vztahy a v neposlední řadě také postavení žen a mužů ve společnosti.

Ráda bych, kdyby Ústava ČR počítala s možností, že hlavou státu může být prezidentka, v Parlamentu a v Senátu budou poslankyně a senátorky, neboť v naší zemi žijí nejen občané, ale i občanky. Prezident Klaus stereotypně ve svém novoročním projevu ignoruje oslovování žen. Před časem mi vyšel v HN článek s titulkem „Mluvil prezident 1. ledna také k ženám“? Oslovil jen vážené občany a choval se přitom ústavně správně.

Týkají se Vaše požadavky jenom označení funkcí, nebo ještě něčeho jiného?

U názvů povolání, funkcí a podobně je v českém jazyce neutrální podoba v tzv. generickém maskulinu, jež zahrnuje muže i ženy; femininum zahrnuje pouze ženy. V jazyce je promítnuto, to, co bylo celá léta v hodnotovém systému patriarchátu, kdy byl za člověka považován muž, žena se musela pojmenovat a vymezit samostatně. Jedním z hlavních důvodů mé aktivity je, aby se o jazykové diskriminaci a související  realitě veřejně hovořilo a téma přestalo být bagatelizováno. Jazyk reflektuje skutečnost, která je jazykem ovlivňována. Mluví-li se jen o prezidentovi, tak je velmi obtížné si do této role dosadit prezidentku. Je třeba mít na paměti skutečnost patriarchální společnosti, kde po staletí byl člověkem muž. Žena byla krkem, který sice hýbe hlavou, ale hlava rozhoduje o směru pohybu. Ve společnosti je velká nevědomost nejen o historických souvislostech, ale i o současných manipulacích, které jazykem a myšlením počínají, ale zdaleka nekončí. Ještě donedávna jsme mohli najít inzerát ve znění: hledá se manažer, sekretářka, uklízečka. Bylo jasné, že muž se hledal na post manažera a žena na jeho sekretářku či uklízečku dle známého vtipu: „když se sejdou dva muži a jedna žena, kdo bude vařit kávu a psát zápis?“ a „když se sejdou dvě ženy a jeden muž, kdo bude vládnout?“.   

Studovala jsem management, MBA a dodnes si pamatuji si obrázek z jedné učebnice. Muž, ucházející se o místo je v prostoru viděn velký a uprostřed, aniž by cokoliv řekl. Žena je ve stejné situaci podvědomě vnímána v nejzazším koutku daného prostoru. Taková jsou východiska. Než žena překoná vzdálenost, kterou má muž danou pohlavím, je naprosto vyčerpaná.

Máte představu o tom, jak tento problém řeší jiné země, jejichž jazyk rozeznává mužský a ženský rod?

Jazyk anglický, jímž hovoří velká část světa, to řeší tak, že tam, kde je „man“ tedy například ombudsman, používá slovo person, tedy ombudsperson, chairman se mění na chairperson… Jinak slova zní stejně, tedy citizen je občan i občanka, senator je senátor i senátorka, atd. Angličtina nezná nesmysl přechylování, takže i sportovní televizní přenosy jsou srozumitelné a víme, o koho jde, aniž by mu hlasatel zpotvořoval jméno. Slovesa  a   jiné gramatické útvary mají stejné tvary pro obě pohlaví. Pro vyjádření přítomnosti muže i ženy se používá s/he.  Problém je ve slovanských jazycích, které ve své dlouhé nedemokratické tradici jednoduše neuznávají rovnost. Korekci Ústavy ČR by měla předcházet korekce celého českého jazyka, která s sebou samozřejmě přinese i změnu kultury chování a jednání lidí, a měla by vycházet z reality. Jedno podmiňuje druhé a naopak.

Z našich osobností se v jazyce orientoval Tomáš Garigue Masaryk. Přijal jméno manželky a Charlotte Garigue Masaryk přijala jméno manžela. Tedy jazykově rovné partnerství. Více než sto let po tomto pozitivním příkladu řešení určité formy diskriminace si stále české ženy po sňatku mění jméno a přijímají jméno manžela. Aniž by si toho byly vědomy, ztrácejí identitu. Kdybych se dnes chtěla sejít se svými spolužačkami z ekonomické školy, tak je nenajdu, jednoduše proto, že změnily sňatkem příjmení.

Je to podle Vás v ostatních zemích EU v pořádku?  

Společenství Evropské unie znamená pro mnoho zemí, včetně naší, velký pokrok. Díky EU byl před časem vyhlášen Rok rovných příležitostí, díky EU jsou zde strukturální fondy, kde v rámci opatření 2.2 JPD 3 byl podpořen i projekt Quo vadis, femina? – vize žen o trvale udržitelném životě a mnoho dalších. Dodržování zásad rovných příležitostí je povinností každého projektu, podpořeného ze strukturálních fondů v rámci horizontálních témat, kam dále patří i trvale udržitelný život. Horizontální témata mají velkou moc. Jejich nedodržení opravňuje hodnotitelskou komisi shodit projekt se stolu a nedoporučit. Dokonce je to jejich povinností, i během následujících deseti let může přijít z Bruselu kontrola dodržování horizontálních témat a nebudou-li dodržena, budou se peníze vracet. Setkala jsem se však s tím, že jejich důležitost nechápou ani struktury, které jsou za rozdělování prostředků z EU zodpovědné, podceňují je a tak se může stát, že se v budoucnu ocitneme díky zdejší aroganci ve velkých problémech.

Pokud ne, měly by to podle Vás i tyto ostatní země nějak řešit?

Určitě. Zamotané klubko staletí trvající diskriminace žen nelze rozmotat během pár let. Prognóza OSN hovoří o staletích tvrdé práce nás všech, o roku 2500. Předpokladem je uvědomění si složitosti vztahů mužů a žen a mít snahu je řešit. Zablokovanost zdejší politické scény, špatné příklady shora, které dávají příklad každé/mu z nás, příliš situaci nepomohou a nezlepší. Mocenské hry se hrají na každé úrovni. I v domě, kde bydlím, se vytvořil triumvirát tří mužů, kteří diktátorsky a manipulativně rozhodli o tom, jak zrekonstruovat dům za peníze nás, jeho obyvatel. Hierarchické vztahy jsou klasickým produktem mužského myšlení, viz armády či totalitní systémy. Trávila jsem hodně času v Dánsku, kde jsou ženy hodně sebevědomé, přímé, schopné hovořit a prosadit sebe i své názory. Setkala jsem se také s úžasným vzorem ve španělské Estepě, kde veškeré činnosti dávají smysl, zdroje jsou smysluplně využívané, lidé komunikují a spolupracují, neházejí si klacky pod nohy v nesmyslných ego prosazujících sporech. Když jsem se ptala na vysvětlení, odpověděla mi hrdá, sebevědomá Španělka, že mají v radě města padesátiprocentní zastoupení žen, které vnášejí do jednání své hodnoty, tj. vztahovost, schopnost chápat souvislosti, vnímat slabší, potřebné a dokázat je podpořit a pomoci.

Měla by se v ČR měnit jen Ústava nebo také zákony a vůbec všechny další oficiální dokumenty, jako např. úřední vyhlášky atd.?

Byla bych moc ráda. Kdyby totiž pánové, kteří jsou dnes z 85 % na mocenských pozicích, mysleli i na dámy, neměli by tolik času zabývat se výlučně vlastním egem a jeho prosazováním. V jazyce by se více promítala vztahovost, horizontální myšlení, nebyl by tolik zaměřen vertikálně. Dám příklad: v oblíbené mužské hře fotbalu, kde je sice cílem dát gól, ale i hra sama o sobě, přihrávky a rozehrávky mají přinejmenším stejnou důležitost, neboť díky jejich kvalitě se může podařit dát ten toužený gól. V českém veřejném životě se každý honí za svým míčem, někdy účelově zapojí druhé lidi, ale dost často ta  jednostranná hra končí špatně. Postkomunistický klientelismus nemá nic společného s lidským společenstvím, komunitou, ve které vše souvisí se vším, kde si jsme vědomi toho, že ranní snídaně k nám došla dalekou cestou od vypěstování zrna po jeho semletí, upečení chleba a doručení do obchodu, kde si ho zakoupíme.

Jste si vědoma toho, že pokud by se takové změny opravdu uskutečnily, tak se pravděpodobně Ústava značně prodlouží?

Možná by akcent na genderovou korektnost a spravedlnost odvedl pozornost od malicherností, ve kterých se dnešní politická scéna utápí. Možná by vnesl schopnost komunikace a respektu k druhým, možná by z něj i vyplynula lepší komunikativnost mezi státními orgány. Možná by poté nemusela mít miniaturní Česká republika přes dvacet operačních programů strukturálních fondů, ve kterých se lid této země obtížně orientuje. Možná by se zpomalilo zbrklé rozhodování o neprůhledných státních zakázkách zejména armádních, nápady na radar a jiné, finance odčerpávající a přírodu ničící zrůdnosti. Možná by ubylo korupce, tunelování, plýtvání. Přete-li se dnes v soudním sporu o dědictví, či vyrovnání společného jmění manželů, zjistíte, že ve společnosti, kde platí, že čas jsou peníze, rozhodně totéž neplatí o čase ženy. Čas ženy nejsou peníze. Kdyby ženy a matky, místo péče o děti, staré rodiče a nemocné věnovaly svůj čas obchodování na burze či s nemovitostmi, neřadily by se mezi vyčerpanou a ekonomicky zneužívanou polovinu populace.   

Přiznejme si, Ústava je sice důležitý dokument, ovšem čte ho jen málokdo, rozhodně to není dokument běžné denní potřeby. Opravdu si myslíte, že by taková změna citelně podpořila zrovnoprávnění mužů a žen ve společnosti?

Máte pravdu, že si v Ústavě nečítáme, ale platí v Čechách přísloví, že ryba zavání od hlavy, a že schody se metou shora. Neudělá-li se pořádek v tak základním a svým způsobem jednoduchém dokumentu, který vymezuje kompetence a pravomoci vrcholných orgánů, jak chcete potom udělat pořádek ve všem ostatním? Je to, jako byste plela zahrádku a někdo vám shora na ni stále sypal semena plevele. Nepochopení důležitosti správné Ústavy je důsledek společnosti, která vidí na jedno oko, ačkoliv má oči dvě. Zkuste si to. Ono vám jedno oko bude stačit, ale bude vám chybět periferní vidění a rozhodně se nepodíváte do zorného úhlu druhého oka. A tak je tomu se společností řízenou jen muži. Nedokážou vidět souvislosti, neumí domyslet to, nač příroda stvořila ženy. Jsme zde obě pohlaví, muži a ženy a tak je třeba, abychom využívali svého společného potenciálu a ne se jen přetahovali o to, kdo je lepší a důležitější. Obě pohlaví jsou potřebná, a dokud nám to nedojde, tak bude společnost procházet z jedné krize do druhé.  

Co konkrétně si od těchto změn slibujete?

Změnu kultury chování zdejších mužů, zejména těch, co jsou denně na očích veřejnosti. Otevřenou a nezesměšňující diskusi o právech žen, rovné zastoupení ve veřejných funkcích, spravedlivý gender budgeting, tzn. rozdělování státních peněz nejen podle mužských priorit, tzn. financování fotbalových hřišť, dálnic, ale také a zejména budování zelených koridorů, pěších cest městem zelení, prostor pro děti, matky, staré lidi, postižené, zvířata…. V roce 2003 zde švédský tým zpracoval několik manuálů na institucionální rovnost mužů a žen. Kde je mu konec? Proč ho státní instituce neuvedly do reality?

Jakými prostředky byste dokázala tyto změny prosadit? (chystáte např. petici nebo kromě oslovení ombudsmana oslovit i EU? Tedy co konkrétně hodláte dále dělat, pokud ombudsman změny neprosadí?)

Od poloviny devadesátých let se veřejně angažuji v oblasti životního prostředí a rovnosti žen. Vyšla mi  řada článků na téma jazykové i reálné diskriminace. Např. v českém jazyce má mužský rod přednost ve formě zmíněného generického maskulina. Píšeme-li např., že všichni psali, píšeme měkké -i-. Budeme-li psát totéž o ženách, použijeme tvrdé -y-. Přijde-li do společenství žen jeden jediný muž, změní se okamžitě koncovka slovesa na -i-, přijde-li do společenství mužů i větší množství žen, tak se s jazykem nic nestane. Jako v životě.

V roce 1995 jsem spoluorganizovala v Čechách první mezinárodní konferenci na téma žen v politice Růže mezi trním, v roce 2000 konferenci Život není na prodej; ženy, děti, příroda jako alternativa k politice Světové banky, MMF a WTO. Vytvořila jsem projekt „Čas je život, rovnost mezi mužskými a ženskými hodnotami“, paralelu k vládnoucímu „Čas jsou peníze“.  V letech 2006 – 2007 jsem řídila projekt „Quo vadis, femina? – vize žen o trvale udržitelném životě“.

V současné době přednáším, konzultuji, píšu. Je to běh na dlouhou trať.