Je televize náboženství?

To, že televize je náboženství pravil Honza, protagonista časosběrného dokumentu Soukromý vesmír Heleny Třeštíkové na ČT 2 v neděli 7. října 2012.

Jeho názor mě zaujal a inspiroval, byť náboženství je ze samotného názvu především vztah k bohu, transcendentnu, něčemu, co nás převyšuje.  Zbožštění se však může vztahovat i na televizi, která je všudypřítomná, autoritativní a pracuje s vírou, neboť lidé věří, že to, co je v televizi, je pravda.

Můj známý obchodník vyprávěl, že si lidé jdou k němu koupit lednici a chtějí přesně tu, kterou viděli v televizní reklamě, a i kdyby jim stokrát vysvětloval, že má jinou stejných kvalit za výhodnější cenu, tak si své přesvědčení nedají vzít. Věří, že nabídka z televize je pravdivější než tvrzení zkušeného obchodníka.

Zajímavá je přítomnost televize téměř v každé domácnosti (vzpomínám, že jeden z ministrů kultury chtěl zavést celoplošné placení koncesionářského poplatku za televizi i od domácností, které televizi nevlastní) a masové sledování televizních zpravodajství o tom, co přinesl den. Většinou je pozornost soustředěna na VIP horních a dolních deseti tisíc a na problémy. Následující den lidé debatují o tom, co bylo předcházející den v televizi, co kdo řekl a udělal, jako by neměli dost starostí a radostí sami se sebou. Prvořadě se řeší to, co naservíruje magie zářící obrazovky.

Její moc jsem si uvědomila před léty v Jihoafrické republice, kdy se v jedné rodině sešla zajímavá skupina lidí z různých zemí světa. V koutě místnosti byla puštěná televize a většinu času běžely reklamy na správné holení nohou. Sugestivní zář obrazovky rozptylovala a přitahovala pozornost, takže si z toho mezinárodního setkání nakonec pamatuji jen tu televizi.  

Nebudu se zabývat vlivem seriálů, imitací chování jejich hrdinů, malování bytů sytými barvami podle interiérů mýdlových oper, posloucháním rad na téma nejvýhodnějších úvěrů.  Raději uzavřu včerejším zážitkem. Byla jsem na vernisáži obrazů, kterou uváděla známá televizní exmoderátorka. Přišla s půlhodinovým zpožděním a za mými zády někdo řekl, že konečně přišla ta nejdůležitější osoba, přestože nejdůležitější osobou byla malířka, bez které by se vernisáž nekonala. Přítomnost osoby veřejně známé z televizní obrazovky odváděla pozornost od pravé autority k falešné jen díky tomu, že ta druhá se vrývala lidem do paměti prostřednictvím televize den za dnem, rok za rokem.

Náboženství jako takové by snad mohlo mít pozitivní smysl; zda je však tomu i ve významu sdělení, že televize je náboženství, to si netroufám tvrdit. Škoda, že k tomu protagonista dokumentu neřekl víc.